Na přelomu starého a nového roku je dobrým a smysluplným zvykem bilancovat uplynulé a prožité a vyhlížet s plány a předsevzetími do nadcházejících dvanácti měsíců.
Zastavit v čase svůj životaběh, hledat v něm životodárné momenty, kdy jsme chvíli šli s někým druhým po jeho po životní cestě a následně se případně rozhodnout, že se k dotyčné momentu či člověku chceme vrátit, protože jsme v něm objevili smysl. Smysl, který je, mám-li parafrázovat V. E. Frankla, zakopán v každé situaci a na naším úkolem je jeho odkrytí. Kdyby tento otec logoterapie žil ve světě nedotčeném řeckou filozofií, jistě by mluvil o andělích, kteří na nás na našich cestách čekají, aby nás na něco zakopaného upozornili. I já jsem v loňském roce jednoho takového anděla zaslechl. Stál u postele v jednom z pokojů Léčebny pro dlouhodobě nemocné jedné pražské nemocnice a napovídal starší paní, která přišla navštívit svého dlouhodobě ležícího manžela. Bylo 5. prosince a já jsem coby Mikuláš právě vyzýval ke zpěvu svého anděla a čerta ke zpěvu další vánoční koledy, abychom trochu rozhýbali znehybnělou atmosféru nemočničního pokoje. Ano, už asi tušíte, řeč je o salvátorské Mikulášské, jejíž tradice sahá kontinuálně až do roku 1995. Zorganizování letošního, vlastně už loňského ročníku mělo namále, a to hlavně kvůli vlně chřipkové epidemie, která nutila vedení nemocničních oddělení preventivně uzavírat oddělení. Nakonec se přece jen podařilo návštěvu s nutnými kompromisy domluvit a skupina „sedmi statečných“ Salvátorníků prošla polouzavřenými dveřmi nemocničního oddělení a vyrazila na oddělení léčebny zazpívat vánoční koledy a popovídat si s nemocnými. V malém počtu, o hodinu později, bez kytary, bez dobrých zpěváků, v kostýmech, kterým scházelo mnoho do dokonalosti a s košíkem mandarinek a banánů v počtu, který po přepočítání evidentně nestačil pro každého. Oč více jsme byli diletantnější, o to více syrověji a bezprostředněji na mne působila realita. Když vzpomenu na přecházející ročník 2008, i tehdy byla pro mne návstěva LDN „velmi intenzivní meditace smrti a umírání“. Přesto jsem tehdy, možná i proto, že nás bylo tolik nebo že tam nebyla ona paní, hlas anděla stojícího za postelí nezaslechl. Tehdy jsem odešel jako všichni ostatní a pomalu zapomněl, že nad vstupem na oddělení LDN by mohla viset cedule „Peklo - vstup do ráje pro křesťany“. Už jsem se nadychoval k nějaké to vánoční vypalovačce, když paní tichým hlasem řekla: „Copak nevidíte, že ti lidé si hlavně potřebují popovídat?“. A anděl za ní dodal: „Copak neslyšíš Petře, že tady pan Jirka by ti rád něco řekl? Ale abys to rozsoudil, budeš potřebovat nejen svého anděla i čerta, ale také dost času. Za pět minut, které ses rozhodl mu věnovat, se dostane k včerejší návštěvě syna a zítřejšímu obědu. I to má smysl. Chceš-li však být moudřejší, vyplatí se zůstat déle a přijít znovu. Třeba po Novém roce, to je tu návštěv málo. A masku Mikuláše nech prosím Tě doma.“ Když člověk uslyší anděla, člověk by měl přinejmenším zpomalit nebo se dokonce zastavit. Podívat se do mapy a přehodnotit, zda se k cíli nedostane zdánlivou oklikou. Třeba právě na pomalejší cestě s těmi, kterým to už dlouhodobě nejede. Najdete mezi nimi dělníky, úředníky i schopné akademiky se zářivou společenskou minulostí. O oni byli stejně jako my mladí a plní elánu. Když já jsem 5.12. 2009 uslyšel hlas anděla, řekl jsem si, že Salvátorskou tradici Mikulášské by bylo možné rozšířit o četnější frekvenci návštěv. Na besedu o dobrovolnictví 24. února přijde koordinátorka dobrovolnického centra oné nejmenované pražské fakultní nemocnice.
ExMikuláš Petr Dolenský