Články
Poslední rozhovor kardinála Martiniho
Hrdiny nesmíme omezit pouty instituce Poslední rozhovor kardinála Martiniho
"Několik týdnů před svou smrtí kardinál Martini autorizoval svůj poslední rozhovor, který s ním uskutečnil rakouský jezuita Georg Sporschill a publicistka Federica Radici. Rozhovor vyšel den po jeho smrti (1. 9. 2012) v italském deníku “Corriere della Sera” a vyjádřili se o něm takto: „Je to jakýsi duchovní odkaz.“ V některých zahraničních médiích se rozhovor objevil s provokativním titulkem „Církev zůstala pozadu o 200 let“, což mu pomohlo, aby neskončil v zapomnění", komentuje Vojtěch Kodet poslední rozhovor s kardinálem, který publikoval na svých stránkách v překladu Angela Scarana.
Jak vidíte stav církve? Církev je unavená, v blahobytné Evropě a v Americe. Naše kultura zestárla, naše kostely jsou velké, naše řeholní domy prázdné a církevní byrokratický aparát bobtná, naše obřady a roucha pompézní. Vyjadřují však tyto věci to, co jsme my dnes?... Blahobyt tíží. Dnes jsme na tom stejně jako ten bohatý mladík, který odešel, když ho Ježíš povolal, aby se stal učedníkem. Vím, že nemůžeme opustit všechno jen tak snadno. Přinejmenším však můžeme hledat lidi svobodné, kteří jsou blízko druhým. Takovými byli biskup Romero a jezuitští mučedníci z El Salvadoru. Kde jsou u nás hrdinové, kterými se inspirovat? Za žádnou cenu je nesmíme omezit pouty instituce.
Kdo může dnes pomoci církvi? Otec Karl Rahner rád používal obraz řeřavých uhlíků pod popelem. V dnešní církvi vidím tolik popela na řeřavých uhlících, že mě často zachvacuje pocit bezmocnosti. Jak osvobodit hořící uhlík, aby se plamen lásky stal silnějším? Nejprve musíme hledat tyto řeřavé uhlíky. Kde jsou ti jednotlivci plní velkodušnosti jako onen dobrý Samaritán? Kteří mají víru jako ten římský setník? Kteří jsou nadšení jako Jan Křtitel? Kteří se odvažují nových věcí jako Pavel? Kteří jsou věrní jako Marie z Magdaly? Papeži a biskupům doporučuji, aby dávali do vedoucích pozic dvanáct lidí „mimo daný standard“. Lidi, kteří budou blíž chudým, kteří budou obklopeni mladými a budou zkoušet nové věci. Potřebujeme konfrontaci se zapálenými lidmi, aby se duch rozšířil všude.
Které nástroje doporučujete proti únavě církve? Doporučuji tři velmi silné. Tím prvním je obrácení: církev musí uznat své chyby a musí projít radikální cestu proměny, počínaje papežem a biskupy. Pedofilní skandály nás nutí k tomu, abychom započali cestu obrácení. Otázky ohledně sexuality a všech témat kolem těla jsou toho příkladem. Tyto otázky jsou důležité pro každého a občas jsou snad až příliš důležité. Musíme se ptát sami sebe, zda lidé poslouchají ještě rady církve v sexuální oblasti. Je církev v této oblasti ještě stále autoritou a východiskem, nebo jen karikaturou přítomnou v médiích? Tím druhým je Boží Slovo. Druhý vatikánský koncil vrátil Bibli katolíkům. (…) Jen ten, kdo ve svém srdci vnímá toto Slovo, může být součástí těch, kteří budou nápomocní v díle obnovy církve a budou odpovídat na osobní výzvy správným způsobem. Boží Slovo je prosté a hledá jako přítele srdce naslouchající. (...) Ani klérus, ani církevní právo nemohou nahradit nitro člověka. Všechny vnější normy, zákony a dogmata jsou nám dány k tomu, abychom jasněji vnímali vnitřní hlas a rozlišovali duchy. Pro koho jsou svátosti? Tyto jsou tím třetím nástrojem uzdravení. Svátosti nejsou nástrojem k nastolení kázně, ale pomocí člověku, který se nachází v určité etapě na životní cestě a prožívá svou slabost. Přinášíme svátosti těm, kteří potřebují novou sílu? Myslím na všechny ty rozvedené a znovu sezdané, na ty „rozšířené rodiny“. Tito všichni potřebují zvláštní ochranu. Církev zastává nerozlučitelnost manželství. Je to milost, když se manželství a rodina „zadaří“... Postoj vůči „rozšířeným rodinám“ určí, zda se generace jejích dětí přiblíží k církvi. Dejme tomu, že určitá žena, opuštěná manželem, našla nového přítele, který se stará o ni a o její tři děti. Tato druhá láska vyjde. Pokud je tato rodina diskriminována, bude odříznuta nejen matka, ale také její děti. Pokud se rodiče cítí jako vnější vůči církvi, církev ztratí budoucí generaci. Před přijímáním se modlíme: „Pane, nejsem hoden...“ My víme, že nejsme hodni. (…) Láska je milost. Láska je dar. Otázka, zda znovu sezdaní mohou přistupovat k přijímání eucharistie, se má otočit. Jak má církev v síle svátostí přijít na pomoc těm, kteří se nachází ve složitých manželských situacích?
Co vy vlastně děláte? Církev zůstala pozadu o 200 let. Proč s ní nic nezatřáslo? Máme strach? Strach místo odvahy? V každém případě víra je základem církve. Víra, důvěra, odvaha. Já jsem starý a nemocný, závislý na pomoci druhých. Dobří lidé kolem mě mi dávají pociťovat lásku. Tato láska je silnější než pocit rezignace, který čas od času prožívám vůči církvi v Evropě. Jen láska přemáhá únavu. Bůh je Láska. Mám ještě otázku pro tebe: co můžeš dělat pro církev ty?
Překlad Angelo Scarano, převzato ze stránek www. christnet.cz, foto: radiovaticana.cz