kostel Nejsv. Salvátora
Popeleční středa – Velikonoce 2010
U příležitosti Popelce umělců bude v presbytáři kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu instalován kresebný objekt Adrieny Šimotové. Monochromatická frotáž Obráceníz cyklu Hosté je spojena s kresbami z cyklu Dopisy. Tento křehký a pokorný umělecký vstup do centra liturgického prostoru během letošní doby postní je výjimečným setkáním dvou zdánlivě oddělených světů, světa současného umění a světa křesťanské liturgie. Vernisáž za přítomnosti autorky se uskuteční na Popeleční středu 17. 2. v 20:15 hodin v sakristii kostela. Mše svatá s udílením popelce začíná v 19:00 hodin. Dílo je možné si prohlédnout do Velikonoc vždy půlhodinu před pravidelnými bohoslužbami, které se konají v neděli v 14:00 a 20:00, v úterý v 19:00 hodin, v případě neděle i po bohoslužbách. Pořadatelem je Akademická farnost Praha ve spolupráci s CTU. Kurátorem instalce je Pavel Brunclík.
Plakát [pdf ke stažení]
Pozvánka [pdf ke stažení]
Adriena Šimotová životopis [pdf ke stažení]
Mohli bychom mluvit o intervenci, to je termín současného galerijního či mimogalerijního uměleckého provozu, jemuž věcně vzato nelze nic vytknout. Pro někoho by mohl znít poněkud dvojznačně, ale nemusí – intervenovat znamená přece také přimlouvat se za něco či za někoho, doporučovat něco či někoho někomu, něčí pozornosti, zprostředkovávat … a to jsou významy, jež jsou s autorčinou tvorbou v souladu. Přesto však Adriena Šimotová mluví spíše o účasti, o účastném vstupu do liturgického prostoru, o účasti na čase, který předchází velikonočním svátkům, o účasti na dění, jež k nim v tomto prostoru směřuje a vede. Jak už jsme řekli, autorčino účastné vstoupení se neděje jen jejími kresbami, i když by to jistě nebylo málo. Vytvořila z nich novou strukturu, kompozici, kresebný objekt zahrnující figurativní frotáž a desítky lettristických kreseb, ale ani tím se její práce neuzavřela, její vstup má nadto povahu instalace, která spoluzakládá nové významové vztahy uvnitř místa, jež její tvorbu tak vstřícně přijalo a které ji v předvelikonočním období nese.
Ze všech asociací a významových souvislostí, jež dílo této komplexní povahy evokuje či k nimž odkazuje, zmíním pouze fenomén prostrace. Znalci snad prominou, se slovem prostrace se obecně moc často nesetkáváme, je odvozeno z latinského prostratio – prostření, prostření před někým. […] V křesťanské liturgii se s prostrací setkáváme jakožto s modlitebním úkonem při kněžském svěcení, při velkopátečních bohoslužbách, v řeholních komunitách při skládání věčných slibů a nebo i jinak v závislosti na konkrétní podobě duchovní praxe u jednotlivých řeholí. Autorka však při tvorbě svého díla neměla na mysli rovinu obřadu, alespoň ne především. Šlo jí o souvislost obecnější a v určitém smyslu elementárnější či základnější. Šlo jí o prostraci jako o modlitební úkon či etické gesto osoby v plnosti jejích konkrétních určení, o modlitební úkon či etické gesto jednoho každého člověka, který je tohoto úkonu a tohoto gesta schopen a který je potřebuje vykonat. A dále či ještě spíše jí šlo o samo vnitřní ustrojení v prožitku nejhlubšího religiózního a etického vztahu, v tomto gestu vyjadřovaného.
Pavel Brunclík, z proslovu při vernisáži
Já osobně si Adrieny Šimotové ohromně vážím především pro onu vytrvalost a vážnost, s kterou se svými otisky a doteky, perforacemi a prořezáváním různých vrstev snaží dostat pod povrch věcí, pod povrch k hloubce a jádru člověka. Zástupně za mnohé teology můžeme citovat Karla Rahnera, podle kterého je právě neúnavné tázání člověka tím, co základně vyznačuje jeho existenci. […] Ve svém hledání a tázání se paní Adriena dostává i do bezprostředního kontaktu s křesťanským poselstvím. Jistě jste si všimli, že v jejím díle jsou konstantně přítomny i explicitně křesťanské motivy – setkáme se s názvy jako Co zbylo z anděla, Návrat ztraceného syna, Orant, Tělo Kláštera, Posvátný stůl, Modlitba za opuštěnou vesnici, Nanebevzetí, Obrácení… Nikdy to ale nejsou laciné ilustrace, ale určité šifry, symboly, významové roviny, které rozeznívají obecně lidské existenciální situace a otázky každého člověka. Tuto plejádu asociací a odkazů ale také vždy spolurozeznívají různé kontexty, v kterých se dílo objevuje. Otázka po působení místa je důležitá i pro Adrienu Šimotovou. Mohu prozradit, že jsme pečlivě debatovali různé možnosti, které náš kostel a presbytář v tomto ohledu otevírají.
Norbert Schmidt, z přivítání Adrieny Šimotové při vernisáži
Obtížnou okolností bylo samo prostředí chrámu, které je mimořádně působivým příkladem baroku, toho velkolepéno uměleckého výkonu, spojujícího v sobě vynikající výkony architekta, sochařů a malířů v jednotě, pro niž němčina našla příhodný termín Gesamtkunstwerk. Přiřadit do tohoto prostředí křehké, ve své podstatě tiché umění Adrieny Šimotové je obtížné. […] Jinou nesnází je obrazový charakter zvoleného díla, jeho dvojrozměrnost, která obvykle předpokládá vertikální umístění, zavěšení, opření, což v daném prostoru není proveditelné. […] Nakonec autorka spolu s kurátorem zvolili místo v ose presbytáře. Ačkoli jde o místo velmi exponované, přece si objekt zachovává pokoru a nevynucuje si nadměrnou pozornost z dálky, neruší řád interiéru. Kompozice, uzavřená ve shráně z plexiskla leží na podlaze směrem k hlavnímu oltáři. […] … dílo nelze pominout, je nutné je obejít; chceme-li je nahlédnout, musíme sklonit hlavu. Kolem ležícího obrazu tak vznikne pro každého pozorovatele jakýsi vlastní prostor, který na chvíli vytěsní barokní forte a dopřeje mu potřebné ztišení. Už při vstupu do kostela mne jeden z přátel upozornil na to, že si zde při setkání s dílem Adrieny Šimotové připomněl tělo ležícího mnicha, odevzdaného modlitbě.
Hana Seifertová, Atelier 2010/6, s. 16.
Podrobná textová i fotografická dokumentace
intervence Adrieny Šimotové byla publikována IN: Salve 2/2010.
