v kostele Nejsv. Salvátora
advent 2010
Předvánoční umělecká intervence předního českého výtvarníka a profesora pražské AVU Jindřicha Zeithammla do vnitřního prostoru kostela navazuje na salvátorská výjimečná setkání dvou zdánlivě oddělených světů, světa současného umění a světa křesťanské liturgie. Společně s instalací Jindřicha Zeithamla byla na ochozech kostela otevřena pod názvem SVOZ výstava děl jeho bývalých žáků z pražské Akademie výtvarných umění. Vernisáž se uskutečnila v neděli 28. listopadu 2010 po večerní mši svaté v 20:00 hodin.
plakát Jindřich Zeithamml [pdf ke stažení]
Jindřich Zeithamml se ve svém díle zabývá „kruhem a čtvercem nebo lépe řečeno cestou od kruhu ke čtverci a naopak, od čtverce ke kruhu, vztahy mezi vnitřním a vnějším, proměnou, která se děje mezi rovným a křivým tvarem.“ Podle vlastních slov ho „zajímají věci, které jsou zároveň v klidu a zároveň v pohybu.“ […] Plnost a prázdno, klidné i napjaté, oproštěné a bezčasé Zeithammlovy tvary evokují v galeriích v mnohých návštěvnících až sakrální dojem. Václav Boštík se na počátku devadesátých let podle svědectví Ladislava Daňka vyjádřil, že Jindřich Zeithmamml usiluje v plastice o něco podobného tomu, oč on sám usiluje v malbě. Již dlouho nás zajímalo, jak by se Zeithammlova duchovnost, o jejíž výtvarné hloubce a čistotě nepochybujeme, jevila v opravdovém liturgickém prostoru.
Myslím, že celé Zeithammlovo dílo je svým způsobem hledáním něčeho Velikého, Věčného, Jednotného, Základního, Vertikálního, které ale autor záměrně unáhleně nepojmenovává, jen se mu s určitou plachostí ale přitom vytrvalou neúnavností přibližuje… V tomto smyslu by se snad dalo i říci, že umístění této Zeithammlovy „naděje“ do prázdného presbytáře právě na začátek doby adventní, v době očekávání příchodu Spasitele a Nové smlouvy opět navozuje v našem kostele situaci, kdy se dílo, místo i liturgická doba velice těsně v základních intencích „setkávají“, i když je možné, že se nikdy zcela „neobejmou“. […] Doba adventní je časem hledání křehké životní rovnováhy, uspořádání hlavních hodnot a sil vlastního života. Doba adventní je časem, kdy si člověk může každoročně klást otázku po správném směru a rovnováze své životní cesty.
Norbert Schmidt, z proslovu při vernisáži
Dějiny umění vždy začínají pravěkem, jednoduchá pádnost nejstarších plastik fascinuje svým tajemným a silným výrazem. Menhiry a dolmeny, vznikající před několika desítkami tisíc let, nic nezobrazují, jsou abstraktní a téměř bez detailů, nebyly však myšleny jako umění v našem slova smyslu. Ztělesňovaly základní pocit, že lidská existence není sama ze sebe, že se někomu odpovídá a k něčemu vztahuje. Vertikála zabezpečovala legitimitu lidských sídel, trvanlivý materiál a velikost znamenaly úctu a závažnost díla. Teprve později se z objektů stávaly sochy, zjednodušeně představující symboly, hlavy či figury. [...]
Ve dvacátých letech překvapil Paříž Rumun Constantin Brancusi svými velikými, téměř abstraktními oblázky, Rus Kazimír Malevič šokoval elementárním černým čtvercem. Také u nás vytvořila Hana Wichterlová několik děl, která jsou hodně daleko na cestě k abstrakci. Pecka či Pupen z černého mramoru patří k nejkrásnějším českým plastikám a dlouho se zdálo, že socha už nemůže být jednodušší. Až práce Jindřicha Zeithammla se odvážila jít dál. I když jeho objekty nic konkrétního nepřipomínaly, o jejich smyslu i sdělení nelze pochybovat. Pevné, ale zaoblené formy často nesly heraldické barvy: stříbřitou či zlatavou. Jako by se Zeithammlovo dílo podobalo práci tvůrců dávných menhirů: bytí je víc než vyprávění.
V chóru kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu byla během adventu minulého roku instalována Zeithammlova plastika Duha. Namalovanou duhu, symbol adventní naděje, oblý povrch objektu dobře nesl. Pravidelný tvar mandorly či protáhlé čočky evokoval skrytou energii semene, která je příslibem budoucnosti. Do bohatě vyzdobeného barokního chrámu vnesl jednoduchý objekt novou reflexi: je třeba, aby se umění, stejně jako víra, znovu obracelo ke svým základům.
Václav Sokol, Perspektivy 3/2011, s. 3.
foto © Petr Neubert