18.11. 2012 – 3.2. 2013

Desetileté putování jezuity Petra Vacíka světem za poznáním a studiem nese své plody kromě jiného v podobě fotografií, které máte možnost shlédnout na ochozu akademického kostela v Praze. Autor sám říká, že oněch 10 let fotil do šuplíku s tím, že až se jednoho dne vrátí ze studií domů, negativy začne vytahovat. Když výstavní rada farnosti zjistila, že se tak stále neděje, rozhodla se oznámit mu termín jeho vlastní výstavy.

Kurátor výstavy: Martin Staněk

Santa Marinella, Itálie – 2012-12-05 15:49:39
Toto je místo, kde se podle tradice procházel svatý Augustin přemýšleje o tajemství Nejsvětější Trojice, když ho zaujal malý chlapec, který se zde snažil mušlí přelívat vodu z moře do důlku v písku. Augustin ho upozornil na marnost jeho snažení a v odpověď uslyšel: “Spíše dokáži přelít moře do malého důlku, než ty pochopíš tajemství Nejsvětější Trojice.” Jen brzy ráno se moře tak uklidní…

Letnice v Pantheonu, Řím – 2012-12-05 15:43:47
Jen jednou za rok, na Letnice, sypou se po několik minut okvětní lístky růží střešním oknem Pantheonu jako plamínky Ducha sestupujícího na naše hlavy… Ve skutečnosti venku na střeše stojí hasiči s pytlem těch lístků. Dostat se na tuto příležitost do Pantheonu a na místo, ze kterého se to dá obstojně vyfotit, je výzvou i pro pravého Římana…

Uppupparai, Indie – 2012-12-06 18:26:39
Konečně neděle: pracující generace zůstává doma. Chitra učí svou malou sestru kreslit lidskou tvář. Začínají tím nejdůležitějším: očima.

Loyola, Španělsko - 2012-12-05 14:39:15
Na zahradě jezuitské rezidence v Loyole, rodném hradě Ignáce z Loyoly. Nenechte se zmást, tohle je vyfocené za plného slunce při procházce po obědě…

Golden Gate Bridge, Kalifornie – 2012-12-06 18:06:56
Most byl krásně vidět z našeho domu v Berkeley. Chtělo to ale mnoho svižných pokusů, abych tam dorazil včas, když se z oceánu začne válet mlha. Tuhle fotku jsem si vyčekal. Dva roky vyhlížení z okna a většinou to dopadlo tak, že po mém akčním přesunu přes záliv už most nebyl vidět vůbec…

Další fotografie Petra Vacíka SJ lze nahlédnout i na jeho fotoblogu.

z vernisáže 18.11. 2012

Reinstalace výstavy (autoři Norbert Schmidt, Petr Tej), leden 2013, foto © Martin Staněk

Martin Staněk
Laudatio na výstavě fotografií Petra Vacíka SJ 
18. 11. 2012

Pro všechny řečníky na zahájení výstavy u Salvátora je nejtěžším úkolem hovořit o něčem, co bylo nebo je doposud skryté, co není vidět. Popisovat fotografie Petra Vacíka, které visí o 60 schodů výše je jako popisovat tu známou jitrnici, kterou svět neviděl. Přesto se o něco krkolomného na tomto místě pokusím.

Kdo chtěl dříve vidět fotografie Petra Vacíka, musel buď v roce 2008 na jeho výstavu do Říma nebo se s ním nenápadně spřátelit, dostat se do jezuitské rezidence a nechat si nějaké snímky ukázat. Salvátorské výstavní radě proto již došla trpělivost a určila Petrovi termín výstavy, aby tak hájila demokratický princip přístupu k informacím a k uměleckým hodnotám lidstva a znemožnila nadále kmotrovské praktiky pokoutního prohlížení Petrova rozsáhlého fotoarchivu.

V roce 2005 si ve Švýcarsku koupil první pořádný foťák na film. Pak už to šlo ráz na ráz. Když Petr coby pastorační asistent u Salvátora v roce 2006 vyhrál Pražský fotomaraton, zalíbila se mu ta myšlenka fotosoutěže natolik, že ji přivedl do Salvátora, a udělal z ní de facto duchovní cvičení. Uspořádal první salvátorský fotomaraton a suverénně jej vyhrál. Už tam se ukázalo, že je dobrým fotografem právě proto, že se umí bystře dívat a vidět za fasády věcí.

Dívat se pro něj znamená vykonávat sakrální činnost. Sám říká: Je to kontemplace, která chce vidět víc než jen tu realitu – je to jakási průrva mimo realitu.

Už jednou měl nakročen k fotografii, a to když vlezl přímo do lůna fotokroužku v Rumburku ve svých 13 letech. Ovšem ukázalo se, že učitel fotografie je ve skutečnosti chemický agent, který celý fotokroužek pod příslibem vývinu dokonalé vývojky přetáhl na střední chemickou do Prahy a Petra nadchl tak, že pokračoval v chemii i na vysoké škole.

Paradoxně se však ukázalo, že to byla užitečná volba i pro fotografii. Nejenže si uměl připravit potřebné lázně, ale pro jeho přístup se to ukázalo jako klíčové – Petr je totiž chemik-fotograf. Rád míchá ingredience dokonalé fotky.

Zaprvé – je třeba si umět počkat – u fotografií, které zanedlouho spatříte, tak průměrně tři roky – než se naskytne ta správná atmosféra

Za druhé – snad všechny fotografie vznikly při procházce po obědě, s výjimkou jediné, která vznikla zcela netradičně brzy ráno. Petr je siestový typ.

Za třetí – dobré světlo – to zná každý fotograf – dobré světlo se na jednom místě může v závislosti na poloze vzhledem k rovníku objevit pouze dvakrát ročně a pouze na krátký okamžik. Je třeba tam přijít šestkrát, aby se dobré světlo zkombinovalo s dalšími příznivými faktory.

Za čtvrté – v záběru nesmí pochodovat zájezd Poláků

Další faktory – nejlepší fotografie vznikají těsně před zavíračkou, kdy má na snímek jen dvě minuty (to je ta t Kapitolských muzeí) a nesmí se zrovna dívat hlídač (fotografie z indického chrámu).

Když se tedy nakombinuje potřebné množství faktorů a ingrediencí, vznikne třaskavá směs, která osvítí negativ a posléze může putovat na výstavu.

Některé fotografie však mají přidanou hodnotu v tom, co sám autor vůbec nečekal – tak jako rybář, který si již balí prut a je na odchodu bez úlovku, dostane se do jinak banálního záběru něco, co dá snímku netušenou hloubku a další význam.

Petr Vacík je ztělesněním evangelijního „Tluče a bude vám otevřeno“. Ty tisíce nepovedených snímků za něj mohou hovořit, ale on to nevzdává a mlátí do vrat znovu a znovu. Svatý Ignác v Manrese meditoval 9 měsíců, když mu ujela loď a napsal své stěžejní myšlenky. Podobně i Petr je ten, který si umí počkat.

Rád se dívá vzhůru (a to nejen s objektivem). Má rád diváka, který se ptá, co na té fotce je a dlouho si ji prohlíží. Když nic nepozná, nemá cenu mu nic vysvětlovat (To doporučuji tedy dělat, zvláště když bude postávat nedaleko).

Je také pravdou, že fotografii nemůže uniknout. Neustále někde nachází nějaké fotoaparáty a zvětšováky, ze skříní na něj vypadávají bedny vývojek a ustalovačů – říkám si, že to je prostě osud.

Sám říká, že na něj ta fotka sama musí zavolat. Nechodí po bulvárech, největší poklady nachází v bočních otřískaných uličkách (jako v Hollywoodu). Má rád nedořečené, naznačené příběhy, obrazy. Nefotí, ale kontempluje realitu. Skládá si ji s jednotlivých filmových políček.

Betlém v římském kostele Il Gesú ho nezajímá zepředu, ale zezadu! (tuhle fotografii také uvidíte) – spleť hejblátek, prach, zašlá udělátka – to je pravý svět.

Abych jej také ocitoval:

„Fontana di trevi v Římě, neustále obklopená turisty – . ten kůň, kterej pění z vody mě zajímá v okamžiku, kdy tam není voda, a stojí na něm chlap v montérkách a s rejžákem a pod nim se lopatama nabíraj peníze a házej se do pytlů“.

Petrovy fotografie se vyznačují také vysokou technickou kvalitou. Jen zasvěcení vědí, že před lety zamiloval do Magnoly (to není dívka, ale fotoaparát) a často si od té doby přes hlavu přehazuje jeptišku (pozn. – ten černý hadr). Když vystavoval v Římě krásné snímky kardinála Špidlíka, se kterým trávil dost času, říkali mu Il Mago – kouzelník. Ten titul mu podle mého názoru po právu patří.

A tak zakončím ještě jedním citátem Petra Vacíka:

„O co mi dost jde – nejzajímavější zkušenost s cizí fotkou je při údivu – co to je na té fotce? – když je fotka bez názvu, zesílí se ten efekt zvědavosti – to se týká i meditace, studia, osvícení – dívej se a uvidíš (jako v evangeliu – učedníci se ptají: Mistře kde bydlíš? A on na to – Pojďte a uvidíte)“ –

Takže milí přátelé, pojďte a uvidíte.