Instalace betléma u Nejsv. Salvátora
24. 12. 2009 – 2. 2. 2010
Kresby na ochozu kostela
6. 12. – 2. 2. 2010
Od slavnosti Narození Páně do Hromnic – svátku Uvedení Páně do chrámu – je v pražském akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu instalován výjimečný betlém od známého výtvarníka Václava Sokola. Betlém je na první pohled pozoruhodný jak svou centrální věžovitou formou, způsobem umístění v sakrálním prostoru, tak i dobou a celou historií vzniku v 80. letech 20. století. Patří kostelu v Odoleně Vodě, ale dlouhou dobu zůstalo pro širší veřejnosti toto vzácné umělecké dílo neznámé. Pro salvátorskou instalaci byl zapůjčen odolenskou farností a Václav Sokol ho celkově opravil a doplnil o několik nových částí. Na ochozu kostela je možné spatřit výstavu kreseb Václava Sokola z poslední doby. Kresbou uhlem a tužkou vytváří Sokol obrazy, pro něž nachází náměty v předmětech a situacích, s nimiž se denně setkáváme. Velký formát kresby, omezená barevnost, střídmá kompozice a koncentrovaný rukopis to jsou prostředky, jimiž v zobrazovaném odhaluje jeho nadčasové hodnoty.
Václav Sokol (* 1938) je kreslíř, grafk, typograf. vystudoval střední výtvarnou školu (1953–1958), ale pro svůj „buržoazní a katolický původ“ nesměl studovat dále na vysoké škole. V letech 1959–1967 pracoval v Památníku národního písemnictví a v letech 1971–1990 jako vedoucí propa- gace, grafk a nakonec jako vrátný ve státním podniku stavby silnic a železnic. Od 90. let pracuje především jako grafk, ilustrátor a volný umělec. v letech 1993–1999 působil jako grafk čtrnáctide- níku Architekt. Spolupracuje na typografcké úpravě knih (Nakladatelství Triáda, Divadelní ústav) a píše články o výtvarném umění do Katolického týdeníku, Perspektiv a Revolver Revue.
Pořadatelem instalce a výstavy je Akademická farnost Praha za spolupráce CTU.
Podrobná dokumentace betléma a dalších děl Václava Sokola vyšla v Salve 4/2007.
kurátor výstavy obrazů: Ivo Binder
kurátor instalace betléma: Norbert Schmidt
Někdy začátkem 80. let jsem na Národní třídě potkal o rok staršího spolužáka z Výtvarné školy, faráře Pavla Kuneše. Řekl mi: „Hele, udělej mi betlém do Odolky.“ Souhlasil jsem rád, v 60. letech už jsem jeden betlém dělal: keramický do Ústí nad Orlicí.
Dientzenhoferův kostel v Odolena Vodě má loď téměř kruhového půdorysu, uličky mezi lavicemi tvoří kříž. Uprostřed se nabízelo místo pro betlém, varianta jeho umístění na postranním oltáři se nám nelíbila – věc by příliš vstupovala do kontextu barokní výzdoby. Náhodou jsem v té době někde viděl fotografii věžovitých měst v Jemenu s domy postavenými z hlíny. Panáci v betlému stoupají kolem hory k jeslím. Podobný princip – čtení ve spirále použil můj otec při návrhu pomníku skácené lípy na návsi v Ondřejově.
Jako kluk jsem maloval jednak hrady, jednak madony – a ta dvoudomost mi zůstala. Někdy začátkem 70. let jsem ve svém volném čase u Staveb silnic a železnic kreslil velmi pracné pérovky – abych to nemusel ukrývat, byly to automobily a jakési dopravní značky. Pak jsem přišel na to, že téma není tak zásadní a různě se proměňuje. Automobily, viděné zepředu, se zjednodušováním přeměnily v čepice, a kresba byla přesto stále realistická. Podobně se kostely změnily v židle, u některých kreseb se zajímavý vnitřní prostor dal najít také v nádobách. Realističnost kresby zvyšovalo měřítko: ve formátu A1 je kostel oproti skutečnosti maličký, ale hrnec velmi zvětšený. Měl jsem raději tu druhou možnost. U několika kreseb jsem došel k tomu, že byly přesvědčivé, ale kromě světla nic nepřipomínaly. Z takového výsledku jsem měl radost, ale východiskem je pro mě vždy realita. Kreslení je jednou z možností jak pokračovat, jak hledat smysl.
Václav Sokol, Salve 4/2007
Vstupujeme-li do světa obrazů Václava Sokola, vstupujeme do světa tichého soustředění, v němž se setkává sváteční s všedním, složitý svět symbolů s prostou reflexí všední reality. Václav Sokol náleží k nemnoha syntetickým osobnostem, pro něž je svět, který nás bezprostředně obklopuje, zástupnou částí celku. Jeho dílo je výsledkem dobrovolně podstupované lidské i umělecké kázně.
Těch nemnoho témat, kterým se Václav Sokol svojí tvorbou věnuje, představuje předměty a objekty, které jsou většinou součástí našeho všedního života, naší běžné zkušenosti, kterou obyčejně ani zvláštním způsobem nereflektujeme. Sklenice, akvárium, čepice, dům, kostel, louka, vodní hladina, vše rukou umělce dostává nadčasový význam. Samotný tvar oprošťuje od detailů a stylizuje jej, často až na samu mez rozpoznatelnosti. Nikdy však tuto mez nepřekračuje. Postava, věc i krajinný detail, jako hory, vycházející sluneční kotouč, které na výstavě uvidíte, pro něj zůstávají důležité jako prostředky Božího sdělení, jako klíč k reflexi přebývání na tomto světě.
Co je však důležité a pro něj osobité, je umělecké sdělení o tom, že není profánního. A to ne ve smyslu odmítnutí věcí a předmětů tohoto světa s jejich exaktními pravidly, ale naopak jejich přijetí v řádu vyšším.
Ivo Binder, z promluvy při vernisáži
foto © Petr Neubert
