Prezentace knihy Geerta van Istendaela 4.12.

Geert van Istendael (*1947), společensky a politicky významně angažovaný belgický intelektuál, je překladatelem, reportérem, básníkem a spisovatelem (v českém jazyce vyšla jeho kniha Belgický labyrint, Praha 1998, a Moje Nizozemsko. Encyklopedie nizozemské duše, Praha 2007). Vystudoval sociologii a filozofii na Katolické univerzitě v Lovani. Jeho otec, August van Istendael, byl dlouholetým uznávaným předákem

(mezinárodních) křesťanských odborů, osobním poradcem Konrada Adenauera a kardinála Fringse z Kolína nad Rýnem, na 2. vatikánském koncilu byl jedním ze šesti laiků – auditorů. Myšlenky v předloženém textu prezentoval Van Istendael 14. 12. 2012 v kostele sv. Petra (St. Pieterskerk) v Leidenu v rámci prestižního cyklu tzv. Huizingových přednášek (podle Johana Huizinga). Jeho hlavním tématem je sociální jistota jako organizovaná solidarita. „Veřejnou sociální jistotu“ považuje Van Istendael za jeden z pilířů současné evropské civilizace a duchovní bohatství Evropy. Poměrně ostře přitom kritizuje některé evropské instituce, MMF a finanční trhy, které podle něho využívají finanční a ekonomické krize k tomu, aby tento pilíř oslabily či porazily. Van Istendael se zamýšlí nad tím, zda a jakým způsobem mohou Evropané bránit hodnotu sociální státnosti, případně jak je možné uchovat dědictví solidarity v prostředí ultraliberálního kapitalismu. Jeho text – bez ohledu na to, nakolik se s ním čtenář dokáže identifikovat – lze chápat jako zajímavý vklad do široké mozaiky názorů, které v současných diskusích v souvislosti s ekonomickou či hospodářskou krizí posledních let zaznívají. Van Istendaelovy úvahy doprovázejí texty tuzemských autorů Jakuba Jinka, Jindřicha Šrajera a Romana Míčky, členů Pracovní skupiny pro sociální otázky při České biskupské konferenci, které Van Istendaelovy myšlenky zasazují do širších sociálních, filozofických a teologických souvislostí, a to i s ohledem na specifika českého prostředí.

Hospodářská a ekonomická krize posledních let přišla pro mnohé jako blesk z čistého nebe. Nečekali ji. Věřili v nezpochybnitelnost či nesmrtelnost samohybných, samospasitelných ekonomických mechanismů, kterým je možné se pragmaticky přizpůsobit, využívat je, nikoliv však je kultivovat či korigovat. Nepostřehli či podcenili varovné signály, které nastalou krizi predikovaly. Následná reakce těchto mnohých, nezřídka významných ekonomů, podnikatelů, politiků, byznysmenů aj. byla vcelku logická. Neztrácejme čas zbytečnými řečmi o příčinách a souvislostech nastalé krize. Usilujme o co nejrychlejší opětovné zprovoznění kolabujícího ekonomického stroje. Neměňme příliš dosavadní dogmaticky nastavený „posvátný styl jízdy“. Nesmíme stát, musíme jet, a to co nejrychleji, musíme růst. Doplňme masivní měrou z veřejných prostředků chybějící „palivo“ (kapitál). Na řešení problémů zástupů závislých pasažérů není čas. Není to ani třeba, vyřeší se samy.

Geert van Istendael je jedním z těch, kdo výše jmenované přístupy kritizují. Činí tak osobitým, provokativním, až vyzývavým způsobem. Upřednostňuje pasažéry před kapitálem, řešení jejich problémů před posvátným respektem k logice trhu či k zájmům vybraných mocenských skupin. Dovolává se sociální státnosti, exportního klenotu evropské civilizace. V ní spatřuje základ budoucí prosperity pro dnes hrozivě se rozrůstající masy vyloučených, závislých a frustrovaných farníků sv. Prekéra.

Jakub Jinek přibližuje českému čtenáři u nás méně známou teorii prekariátu a kriticky reflektuje Van Istendaelův text. Interpretuje jej jako rétorický apel založený na protikladu civilizace a barbarství a vyzývající každého (zejména ty v současnosti privlegované), aby se rozhodl pro jednu z obou alternativ. Myšlenkově se tento apel opírá o tezi o sociální státnosti jako kulturním statku. Jinek usiluje tuto tezi argumentativně obhájit a rozvinout tím, že ji zasazuje do rámce širší politicko-filozofické debaty o moderním státě. Zjišťuje, že současná kritika sociálních úkolů státu je shodná se starou liberální kritikou státu jako takového, a že při obraně sociálního státu je proto třeba obrátit se k argumentům zastánců moderního státu.

Následný text autorů Šrajera a Míčky usiluje o srovnání Van Istendaelových tezí s klíčovými dokumenty, resp. výpověďmi sociální nauky církve. Na jedné straně nachází shody co do popisu současného stavu, na druhé straně zjišťuje patrnou odlišnost v ideových východiscích a v návrzích řešení problému. Výsledné srovnání nemusí ovšem zůstat u této dvojznačnosti. To, že Van Istendael dospívá k velmi podobné diagnóze současnosti, lze považovat za silný argument na podporu její správnosti. Relevantní je i otázka po možné inspirativnosti jiného typu myšlení pro církevní reflexi sociálních otázek, což by mělo nakonec platit i obráceně.

Předkládaná publikace není prezentací či obhajobou některé z ideologicky vyhraněných hodnotících pozic současné socioekonomické reality. Chce být pouze vkladem do probíhající diskuse s neskromnou ambicí stát se zároveň jejím inspirátorem, a to s ohledem na principy humanity a lidské důstojnosti.

Jindřich Šrajer