Články

O vnitřním Bohu, vnitřním člověku a předních místech na hostině

Aktuality | FiLiP | 28.8.2016 22:00

Kázání Mons. Tomáše Halíka z 22. neděle v mezidobí, 28. 8. 2016

Poselství dnešních biblických čtení [Sir 3,19; Lk 14,1] se zdá být tak zřetelné, že by s tím nemusel mít kazatel žádnou velkou práci – je to výzva ke skromnosti a pokoře a varování před pýchou, domýšlivostí a touhou po předních místech, po obdivu a uznání od lidí.

Ale je svátek sv. Augustina, a tak (na jeho přímluvu) mi snad odpustíte, že nezůstanu jenom u téhleté banální roviny. Musíme se pokusit jít trošku hlouběji – zároveň bych také rád navázal a prohloubil to, o čem jsme mluvili minulou neděli.

Nadto si musíme připustit, že ten příklad, který byl uveden v dnešním evangelijním úryvku, může být poněkud zavádějící: Kdyby člověk vyhledal poslední místo v naději, že bude vyznamenán pozváním do první řady, a do první řady by naopak neusedl ze strachu, aby nemusel s hanbou toto místo přepustit někomu vzácnějšímu, tak by to byl spíš pěkně vypočítavý člověk, než člověk skutečně pokorný.

Řekněme si nejprve, co pokora není. Pokorný není ten, kdo se hrbí, mačká čepici v koutě a opakuje, že nic není a nic neumí. Takový člověk je líný a nevděčný, protože každý z nás dostal od Boha řadu darů, které jsou však zároveň příležitostí a úkolem, posláním.

Jedním ze základních úkolů našeho života je tyto dary objevit, projevit dárci – Bohu – vděčnost a odpovědnost, nezakopat je, ale naopak rozvinout, pochopit je jako příležitost a jako úkol – použít je k dobrému pro druhé lidi. Těmito dary mohou být talenty, vlohy, nadání, charismata, duševní nebo tělesné schopnosti, ale i okolnosti, do kterých jsme se narodili, lidé, kteří nás formovali a obohatili – ale dokonce i handicapy mohou být velkou příležitostí k utužení našeho charakteru a výkonu. Mnohou sílu rozvinuli lidé tím, že statečně a trpělivě překonávali své největší slabosti.

Předpokladem formace a kultivace našeho života a charakteru, prvním krokem našeho duchovního života, je pravdivé sebepoznání. Pokora je pravda – vede nás velmi důležitou realistickou cestou mezi dvěma extrémy, mezi dvěma komplexy: komplexem méněcennosti a sebepodceňování a komplexem velikášství, namyšlenosti, narcismu. Psychologie nám říká, že tyto dva extrémy jsou často propojeny – velikášství je často trapným pokusem překřičet a kompenzovat vlastní komplexy méněcennosti, vlastní „mindráky“.

Pravdivé sebepoznání je základem a nezbytným předpokladem zdravé zbožnosti. Svatý Augustin učil, že poznání Boha předpokládá poznání sebe, ale skutečné poznání sebe předpokládá zase poznání a uznání Boha, je to tzv. hermeneutický kruh – jedno nelze odtrhnout od druhého.

* * *

Minule jsme hovořili o psychologických kořenech našeho obrazu Boha. Tváří v tvář tomu, co dneska často slyšíme i v naší církvi, těm povrchním a často nebezpečným politicko-žurnalistickým spekulacím o islámu a o vztahu islámu a křesťanství, jsme se rozhodli jít mnohem hlouběji.

Mluvili jsme o tom, že je opravdu jen jeden Bůh, že „náš Bůh“, máme-li opravdu na mysli Boha, o němž Bible a naše Krédo mluví jako o stvořiteli nebe i země, je zároveň Bohem těch druhých, není lokálním bůžkem kmene katolíků vedle jiného boha islámu a jiných náboženství, že je Bohem všech, že naprosto s každým člověkem má Bůh svůj příběh a svůj záměr. Druhý vatikánský koncil v pojednání o mimokřesťanských náboženstvích zdůraznil větu Písma, že Duch vane, kam chce, a že svobodně rozdává svá charismata i daleko za viditelnými hranicemi katolické církve a křesťanství jako takového.

Řekli jsme si, že pouze pojetí Boha, ne Bůh sám, lidsky a kulturně podmíněné představy o Bohu jsou rozdílné – a to nejen mezi jednotlivými náboženstvími, ale i uvnitř nich, že se liší nejen představy o Bohu křesťanů a muslimů, ale i – často ty podvědomé, ale o to důležitější – obrazy Boha např. u jednotlivých katolíků. (Mluvili jsme o častém rozdílu mezi naučeným obrazem Boha, který vyznáváme ústy při zkoušce z katechismu nebo při liturgii, a tou skutečně žitou, často nereflektovanou představou Boha – jde totiž o to, co je člověku Bohem, co je pro něj to opravdu nejdůležitější – to je pro člověka Bůh.)

Hovořili jsme o tom, jak se utváří u člověka obraz Boha – nejprve spontánně u dítěte z prvních zkušeností se světem (především s matkou), jak se pak v mnoha případech setkává tato raná spontánní představa o Bohu v procesu výchovy s „kulturním obrazem Boha“, předávaným nositeli tradic, a co může při tomto setkání nastat.

Klasické teologické chápání Božího sebezjevení nechci nikterak ani zpochybňovat ani podceňovat, ale je naprosto nutné ho doplnit (a v jistém smyslu i korigovat) i těmi poznatky psychologie náboženství a sociologie kultury. Protože ty představy o Bohu nespadly rovnou s nebe, jsou vždycky zprostředkovány (byť tím jejich původním inspirátorem je Bůh) také kulturou a přicházejí do určitého našeho vnitřního světa.

Pro hlásání víry dnes a zítra potřebujeme novou a hlubší filozofickou antropologii – s klasickou aristotelsko-tomistickou metafyzikou, ale ani s novověkou a moderní empirickou psychologií nevystačíme.

Pro novou teologickou interpretaci je třeba inspirovat se jednak u hlubinné psychologie (psychologického směru, který ví o důležitosti nevědomí v lidské psychice, poznání a jednání), ale také v pokladech křesťanské mystické tradice – zejména u mistra Eckharta.

Klíčovou větou o vztahu mezi chápáním Boha a lidskou kvalitou člověka je u Eckharta toto: Vnější člověk má vnějšího Boha, vnitřní člověk má vnitřního Boha.

Zejména v dnešní době nemůže člověk být a zůstat opravdu křesťanem, spočívá-li jeho křesťanství v chození do kostela, přijímání svátostí a snaze vyhnout se smrtelnému hříchu.

Karl Rahner před půlstoletím řekl slavnou a stále opakovanou větu, že křesťan zítřka bude buď mystikem, nebo nebude křesťanem vůbec. Co to znamená?

Křesťan dneška a zítřka už nebude nesen tradicí a církevním kolektivem, jak tomu bylo často v minulosti.

Pastorační péče dnes, má-li mít vůbec smysl, nemůže být jen udržováním toho starého modelu jak být křesťanem (chodit do kostela, dodržovat přikázání) – musí zahrnovat vedení na hloubku, objevování vnitřního člověka v nás – a tím i „vnitřního Boha“.

Musíme se osvobodit od toho, o čem jsme párkrát mluvili: od karteziánského rozdělení světa na oblast subjektivní a objektivní. V takovém světě se Bůh stal bezdomovcem. Bůh není ani „vnějším Bohem“ ve světě předmětů a jsoucen, není ani tím nejvyšším jsoucnem, ale není ani „subjektivní“ ve smyslu nějakých osobních, individuálních představ lidského vědomí na rovině našeho ega.

Hlubinná psychologie (a teď se dostáváme k tomu vlastnímu jádru – a ještě vás prosím na přímluvu sv. Augustina o chvíli trpělivosti a soustředění) jinými pojmy vyjadřuje to, co věděl už Eckhart a mystikové (dokonce nejen křesťanští mystikové), co věděl Augustin a co najdeme na několika důležitých místech Písma: že naše nitro není jenom „ego“, to vědomé já. Naše ego, to centrum našeho vědomého života, může uváznout na mělčině „vnějšího světa“ a „vnějšího života“, jestliže se nesnaží proniknout za sebe sama

(O tomto vnějším životě, co je to ten vnější život, se můžeme dočíst mnoho ve filozofické a psychologické literatuře i beletrii XX. století – Martin Heidegger mluví o „neautentickém životě“, když člověk žije, jak „se žije ve světě“; Gabriel Marcel a Erich Fromm mluvili o „životě na způsob vlastnění“ – v modu mít, ne být, David Riesman o osamělosti v davu atd. To neautentické, povrchní bytí.)

Ale v hlubině našeho nitra, naší duše či srdce, chcete-li, je ještě hlubší centrum – jakési vnitřní já (self, das Selbst). To už není nic „subjektivního“ ve smyslu pouze osobního. Tato hlubina v člověku vede hlouběji, vede za rovinu toho individuálního ega.

K objevu této hlubiny je nezbytná kultura kontemplace, meditace – nejen meditace jako aktivity mezi jinými, jako jedné formy modlitebního života, nýbrž kontemplace jako stylu života a způsobu přístupu ke skutečnosti. Meditace jako druh přístupu ke skutečnosti – to je třeba, abychom objevili za tím naším malým já, za tím naším egem, to hlubší centrum.

„Vnější bůh“ vnějšího člověka se lehce stává modlou. Taková představa o Bohu může být pak opravdu instrumentalizovaná, může se stát nástrojem – např. k politickým účelům. Jsou kolem nás mnohé formy toho vnějšího náboženství – ano, i uvnitř křesťanství, i v naší církvi. Proti vnějšímu náboženství – ani proti té jeho nejnebezpečnější, násilné formě – nelze bojovat jen vnějšími prostředky.

Je třeba objevit a lidem nabídnout věrohodnou alternativu, hlásat vnitřního Boha ve smyslu mystiků – to ale nejde bez objevu a kultivace „vnitřního člověka“ v nás.

Ano, to je také odkaz sv. Augustina: Chceme-li poznat Boha, musíme poznat sebe; chceme-li opravdu poznat sebe, nemůžeme odtrhnout naše od jeho základů, od Boha. Je třeba kultivovat naše vnitřní já, náš vnitřní život, abychom objevili toho skutečného, pravého, živého Boha, a ne papírovou představu, která může být vším možným zneužita. Amen.

(kázání je též k poslechu v audioarchivu farnosti)

Související články

Komentáře