Kázání Mons. Tomáše Halíka z 26. neděle v mezidobí, 25. 9. 2016
Moji milí, v řadě kázání během léta jsem vám nabídl k úvaze některá teologicko-filozofická témata, nad nimiž nyní intenzivně přemýšlím. Dnes se zas vrátíme k některým tradičním biblickým tématům: Budeme mluvit o nebi a pekle. O nich hovoří dnešní evangelium [Lk 16,19] a současným teologům a kazatelům se často vytýká, že tato témata zanedbávají.
Ale nejdřív si zopakujme hlavní linii těch předchozích úvah. Kroužily kolem věty mistra Eckharta: Vnější člověk má vnějšího boha, vnitřní člověk má vnitřního Boha. Pokusil jsem se interpretovat tuto větu v duchu toho, čím naše myšlení obohatila filozofie (zejména existenciální filozofie) a psychologie (zejména hlubinná psychologie) 20. století.
Vnější člověk, žijící na povrchu (s Heideggerem řečeno: neautenticky, tak, jak se žije ve světě) má vnějšího boha – představu Boha, která je projekcí lidských fantazií, obav a přání. Co se týče tohoto pojetí Boha, mají ateističtí kritici náboženství – Feuerbach, Nietzsche, Freud a Marx – pravdu. Ateističtí kritici a povrchně náboženští lidé sdílejí stejný obraz Boha (vnějšího boha) a liší se jen v tom, že jedni hájí a druzí popírají jeho existenci. V tomto sporu mezi vulgární náboženskostí a kritickým ateismem dávám plně za pravdu ateistům: takový bůh (naštěstí) opravdu neexistuje, resp. existuje jen v říši lidských iluzí a strachů. Nesouhlasím s ateisty ale v tom druhém kroku: v jejich víře, že žádný jiný Bůh neexistuje.
Vyznávám vnitřního, živého Boha: Ten existuje v lásce, víře a naději vnitřních lidí. Láska, víra a naděje – nikoliv strach, pověry a iluze – jsou otevřenými dveřmi komunikace mezi lidmi a Bohem, jsou – chcete-li, „oknem do nebe“. Vnitřní člověk je ten, který prošel obrácením, konverzí, metanoia – nebo přesněji: prochází obrácením, protože obrácení (chcete-li: probuzení, „osvícení“, pokání) je dynamický celoživotní proces. Je to odvrat od fixace na vlastní ego a objev toho, čemu mystici říkají „duše mé duše“ a čemu hlubinná psychologie říká „self“ nebo „das Selbst“ – vnitřní já člověka. Tam se setkáváme s živým Bohem. Tam se děje to, o čem svědčí apoštol Pavel, když říká: Nežiji už „já sám“, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Už to není sebestředné, pyšné a osamělé „já sám“, je to já hluboce spojené skrze Krista s bližními a s Bohem.
A dnes si dodejme, že konverze od toho povrchního „ego“ (a povrchní náboženskosti) k této svatyni živého Boha se neděje jenom osamělým praktikováním meditace a soukromé askeze, nýbrž také obratem k druhým, k zodpovědnosti a solidaritě. I o tom hovoří dnešní evangelium.
- - -
Ježíšovo podobenství o boháčovi a Lazarovi nám říká dvě věci:
Zaprvé: Buďte solidární s lidmi v nouzi – máte za ně odpovědnost a podle plnění této odpovědnosti budete Bohem souzeni.
Zadruhé: Držte se toho, co vám říká Písmo – a nevyhlížejte žádná další zjevení, zázraky, poselství ze záhrobí, nebe či pekla. Stačí vám evangelium, to je dostatečné Boží slovo.
Bible ovšem mluví v obrazech. Toto evangelium nám nepřináší reportáž o tom, jak to vypadá v pekle. Mluvili jsme o tom, jak nejen Korán, ale i Bible obsahuje místa, která mohou být snadno zneužita. I toto evangelium bylo (a možná dosud bývá) v mnoha kázáních zneužíváno k dvěma věcem: ke strašení lidí pekelnými mukami a k falešnému uklidňování lidí, žíznících po spravedlnosti a usilujících o spravedlnost, představou, že teprve v nebi se všem chudým dostane satisfakce.
Bereme-li vážně Mojžíše a proroky a zejména Ježíšovo evangelium, jsme zavázáni solidárně pomáhat ubohým už teď a neodkazovat je až na nebeskou kompenzaci.
Kdo o chudácích, kteří utíkají před terorem, válkou a chudobou a leží jako Lazar před našimi dveřmi, prohlašuje, že je to jen nepřátelská invaze, a slibuje – jako to dělají mnozí politici teď na předvolebních plakátech – že žádného Lazara do kraje nepustí, proviňuje se proti jasnému Božímu slovu. Jestliže ti, kdo se zavázali sloužit Božímu slovu, jen přizvukují těm politikům místo statečného prorockého odporu vůči nim, jestliže se vezou na obecné vlně strachu a předsudků a pochvalují si, že s nimi souhlasí většina, místo toho, aby se postavili proti většinovým předsudkům, léčili je a jasnými slovy i osobním příkladem projevovali solidární lásku k ubohým (jak to činí papež František), pak by se měli bát Božího soudu.
- - -
Slíbil jsem, že budu mluvit o pekle. Můj předchůdce páter Koniáš v tomto kostele kázal o mučení v pekle celé hodiny, řinčel řetězy, svíjel se a omdléval při tom rozkoší a děsem – a lidem se to strašně líbilo. Tenkrát ještě nebyla TV Nova a hororové filmy, a lidé se strašně rádi bojí – a někteří politici, (nejen Donald Trump a Alternativa pro Německo, ale i naši konvičkovci a jiní) ví o tom své a zle to zneužívají; lidé se rádi bojí. Jeden řeholní řád (a nebyli to jezuiti) se zaměřoval na lidové exercicie, které z velké části spočívaly ve strašení lidí peklem. Avšak poté, co lidstvo ve 20. století prošlo tolika pekly, která dalece překonala ty perverzní fantazie kazatelů, není divu, že tato témata se mnohým jeví jako pastoračně málo účinná, a dokonce kontraproduktivní. O pekle se opravdu mnoho nekáže.
Co však víme o pekle? Starý Tomáškův katechismus začínal paragraf o pekle slovy: Peklo je! Vykřičník. Po desetiletích teologických a religionistických studií bych k tomu řekl: To stačí. O nic moc víc nevíme. (Ani bych nedodával: nechme se překvapit.)
Učení o možnosti věčného zatracení je logický důsledek učení o důstojnosti a svobodě člověka – o tom, že Bůh si natolik váží lidské svobody, že ji respektuje až do těchto tragických důsledků. Nebe a peklo nejsou místa, nýbrž jsou pokračováním základního celoživotního lidského rozhodování na zemi: Kdo svými činy trvale říkal Bohu „Buď vůle Tvá“, vstoupil tím do svazku s Bohem, o němž věříme, že nemůže být zničen ani smrtí – naopak, ve smrti se dokonává a naplňuje: tomu říkáme spása, ráj, nebe. Kdo celý život svobodně a vědomě dával přednost vlastní svévoli před vůlí Boží, tomu Bůh nakonec řekne: Buď tedy vůle tvá! – a to je peklo, stav definitivní odloučenosti od Boha.
Teologové a světci se rozcházejí v názoru, zda Boží respekt k lidské svobodě a Boží spravedlnost může být dokonce mocnější než Boží milosrdenství. Ti, kdo věří ve všemoc Božího milosrdenství, nepopírají možnost zatracení, ale někteří z nich vyjadřují naději, že tato možnost možná nebyla v případě žádného člověka naplněna. Řečeno slovy velkého teologa (oblíbeného učitele papeže Benedikta a kardinála Schönborna) kardinála Urse von Balthasara: Peklo je, ale možná je prázdné.
Církev učí o mnoha lidech (přinejmenším o těch svatořečených a blahoslavených), že jsou spaseni, že „jsou v nebi“, ale neučí s jistotou víry o žádném konkrétním člověku, že byl zavržen. (Podobenství o boháči a Lazarovi není reportáží ze záhrobí a ani u Jidáše nelze úplně vyloučit, že v poslední chvíli s oprátkou na krku ještě poprosil o odpuštění a že i on nakonec se směl zařadit do toho zástupu, který – jak to vidíme na východních ikonách – nakonec Ježíš vyvedl z temnot do světla.)
(Když jsem jednou citoval tu myšlenku kardinála Urse von Balthasara, sesypali se na mne jako divoké včely katolíci z jistých médií, kteří nutně potřebují ke své víře představu, že ohromné množství lidí, kteří se jim nelíbí a mají jiné názory než oni, se smaží či bude smažit navěky v pekle. Já jsem ale neřekl, že peklo je prázdné; já jsem tam nikdy nebyl a ani netoužím se tam někdy podívat. Ale já říkám, že je možné, že peklo je prázdné – to je veliký rozdíl: To první by byla apokatastasis, hereze Origenova, odsouzená, to druhé možnost, o které mluví jeden z velkých teologů.
Lidsky to chápu: I já sice nic nemám proti tomu, aby Zeman a Klaus a Konvička nakonec skončili v nebi, ale zároveň tiše doufám, že nebe je tak veliké, že je tam – pokud mne tam milosrdenství Boží vpustí – nebudu muset často potkávat a věčně se na ně dívat; to by byl pro mne spíš očistec. Ale možná že všichni nejprve projdeme – či možná už procházíme – očistcem a nakonec já i oni, až budeme pročištěni, budeme zpívat společně Bohu aleluja. Co není možné u lidí, je možné u Boha, říká Písmo.)
- - -
Dnešní evangelium má pro nás ale ještě jiné poselství. Stačí nám poučení a varování, které dává Písmo, nemáme se pídit po dalších zjeveních a vzkazech ze záhrobí. Ježíš je zřetelně skeptický k možnosti, že ten, kdo nebere vážně Písmo, by se obrátil na základě nějakých dodatečných zázraků a poselství.
Kde byl Bůh v Osvětimi, ve válkách, při teroristech útocích? Správná otázka je: Kde jsou lidé, kde je naše lidskost v takových chvílích, proč lidé zneužívají svobodu, kterou jim dal Bůh, proč neposlouchají Písmo a své svědomí? Proč svalují odpovědnost za lidské zločiny na Boha? Bůh je tam ve svém přikázání „Nezabiješ!“ Copak to nestačí?
Církev nám rovněž říká, že žádná dodatečná soukromá zjevení a zázraky nám nesmějí zastírat Boží zjevení v evangeliu, neboť to nám stačí ke spáse. Chtivost jistých katolíků sbírat různá dodatečná poselství a fixace na zázraky přinejmenším uvádí do pokušení zaměnit víru za pověrčivost. Přesto se nestydím za to, že jsem jako zbožný katolík navštívil přemnohá poutní místa mariánských zjevení a letos jsem se za nás všechny poměrně úpěnlivě modlil ve Fatimě, jako předtím v Lurdech a jak se všechna ta mariánská místa jmenují.
Ježíš sice něco řekl o těch dodatečných poselstvích – ale znáte ženy a matky! I zázrak v Káni si podle Janova evangelia vyvzdorovala matka na svém synu Ježíšovi, kterému se do toho očividně nechtělo. „Jewish mother“, židovská matka, je se svou úporností známý kulturní archetyp a vystupuje tak nejen v Janově evangeliu, ale také v bezpočtu židovských anekdot a příběhů. Syn něco řekl – a budiž to pro nás svaté. Pro nás je Ježíš nejen synem Mariiným, ale i Synem Božím, Slovem Božím k nám. Co řekl, to stačí.
Ale pokud nám – tak trochu za Synovými zády – ještě k tomu tu a tam v dějinách něco pošeptá Jeho a naše matka, tak bych vůči tomu radil sice k opatrnosti, ale nikoliv k apriornímu pyšnému pohrdání. „Kdo vidí mne, vidí Otce,“ říká Ježíš. Katolická mariánská zbožnost (z trochu jiného úhlu než dnešní feministická teologie) k tomu šeptem dodává: Kdo zajde za Marií, možná zakusí i mateřskou stránku božství a možná lépe pochopí, že Bůh je nejen otec, ale i matka. Amen.
- - -
(kázání je též k poslechu v audioarchivu farnosti a ke zhlédnutí na fb)