Kázání Mons. Tomáše Halíka, 4. 10. 2016
Na začátku akademického roku se vždy snažíme pojmenovat hlavní cíle a hlavní úkoly, které před námi stojí.
Letos (jak jsme si připomenuli) začátek akademického roku slavíme v den svátku svatého Františka. Světce, milovaného křesťany všech denominací, obdivovaného a milovaného i mnoha nevěřícími a respektovaného ostatními náboženstvími, zejména muslimy. Ti vzdělanější z nich (a ti vzdělanější z křesťanů) vědí, že v době křižáckých válek, kdy křesťané ani muslimové neměli příliš tušení o tom, v co věří ti druzí, ale byli pevně přesvědčeni, že potěší Boha, když jim uřežou hlavy, v té době František odmítl násilí, nenávist a předsudky, šel beze zbraně doprostřed sultánova ležení a diskutoval s ním o lásce Boží. A od té doby muslimští vládci v řadě zemí pod muslimskou vládou (jako např. v Palestině) umožňovali františkánům (jako jediným křesťanům) jejich svobodné působení. Jak oba světy od doby temného středověku zbarbarštěly! Jak je Františkův postoj dnes vzdálený nejen mnoha muslimům, ale i mnoha křesťanům, kteří zaměňují zneužívání islámu za islám jako takový! Naštěstí ale na obou stranách v této rozbouřené době nacházíme osobnosti, které odmítají výt s vlky, byť se tím stávají znamením, kterému se odporuje.
Papež, který v naší době přijal nejen Františkovo jméno, ale i jeho odvahu k lásce bez hranic, se svými postoji včetně svých postojů k muslimům je pro mnoho dnešních křesťanů (a to i u nás) nepřijatelný a nepřijímaný. Papež, který v naší době přijal nejen Františkovo jméno, ale i jeho odvahu k hluboké reformě církve, papež, který jako František z Assisi přijal Boží naléhavou výzvu „Jdi a oprav můj dům“, je mnohými katolíky i u nás, i v naší církvi, přijímán s těžko skrývaným (a někdy i zcela neskrývaným) skřípěním zubů.
- - -
Nuže, první věc, kterou bych chtěl dnes říci o duchovním programu naší akademické farnosti, je toto: Jsme společenstvím, které se snaží uvést do života reformního a prorockého ducha současného papeže. Papež František není pro nás jen sympatickým skromným a usměvavým pontifikem, z něhož je možné lacino udělat líbivý svatý obrázek, nýbrž prorokem, na jehož výzvu je třeba odvážně a velkoryse odpovědět, domýšlet ji, uvádět do života.
Akademické farnosti jsou povolány k tomu, aby naplňovaly prorockou úlohu, kterou Kristus svěřil své církvi. To znamená: bedlivě sledovat a interpretovat „znamení času“, přítomné události, jimiž Bůh mluví k lidem naší doby, snažit se správně rozumět tomu, „co Duch praví církvím“ – a odvážně na to odpovídat.
Jsem hluboce přesvědčen, že s Františkem naší doby začíná – podobně jako v době úpadku té mocné a bohaté církve vrcholného středověku – nová kapitola dějin křesťanství, nové důrazy, nové horizonty, nové úkoly.
Vedle akademických farností by měly být v první linii obnovy i ostatní typy tzv. „kategoriální pastorace“ – působení církví v nemocnicích, ve vězeních, v armádě: všude tam jsou služebníci církve povoláni starat se nejen o své ovečky (jenom o zbožné studenty, jenom o zbožné nemocné, zbožné kriminálníky a vojáky), nýbrž o všechny – a to ne v duchu klasické misie (získávat lidi do existujících intelektuálních a institucionálních struktur církve), nýbrž spíše úsilím tyto struktury otvírat, rozšiřovat a prohlubovat, doprovázet hledající v duchu dialogu, s plným respektem k jejich svobodě.
Klasická misie chtěla měnit ty druhé k našemu obrazu, podle našich již hotových představ. Doprovázení a dialog může měnit obě strany k obrazu a představě, kterou o nás má Bůh. Ale tuto představu je třeba stále znovu a hlouběji hledat. Proto je to náročná práce, která vyžaduje jak odvahu, tak moudrost a velikou pokoru.
Farnosti, církevní hnutí a řeholní společnosti by se měly stát podle ideálu středověkých univerzit (bratrských společenství mistrů a žáků) školami, měly by se stát místem, kde se pravda hledá cestou svobodné disputace, školami víry, lásky a naděje, kde se předává učení, které bylo nejdříve promeditováno podle zásady contemplata alliis tradere.
- - -
Co Duch dnes říká církvím, jaký obrat od nás Bůh očekává?
Je to obrat od vnější náboženskosti k živé a hluboké víře, od povrchního života k hlubokému autentickému životu, od vnějškového obrazu Boha k živému Bohu. Ano, to jsou zásady stále platné, ale dnes je třeba je nově pochopit a nově realizovat.
V řadě kázání během léta jsem vám nabídl k úvaze některá teologicko-filozofická témata, o kterých v této době intenzivně přemýšlím. Kroužila kolem věty mistra Eckharta: Vnější člověk má vnějšího boha, vnitřní člověk má vnitřního Boha. Pokusil jsem se interpretovat tuto větu ve světle toho, čím naše myšlení obohatila filozofie a psychologie 20. století.
Vnější člověk je ten, který žije povrchně, s Martinem Heideggerem řečeno: neautenticky, tak, jak se žije ve světě, konformně. To je člověk, který se nechává zmanipulovat médii, politiky, většinovým míněním. Vnější člověk má vnějšího boha – představu o Bohu, která je projekcí lidských přání, obav a náboženských fantazií.
Co se týče tohoto pojetí Boha, mají ateističtí kritici náboženství – Feuerbach, Nietzsche, Freud a Marx – plnou pravdu. Ateističtí kritici a povrchně náboženští lidé sdílejí stejný obraz Boha (právě toho vnějšího boha) a liší se jenom v tom, že jedni hájí a druzí popírají existenci takového boha. V tomto sporu mezi vulgární (povrchní, vnějškovou) náboženskostí a kritickým ateismem dávám plně za pravdu tomu ateismu: takový bůh (naštěstí) opravdu neexistuje, resp. žije jen v říši lidských iluzí a strachů. Nesouhlasím však s ateisty v tom dalším kroku: nesouhlasím s jejich vírou, že žádný jiný Bůh neexistuje.
Vyznávám „vnitřního“, živého Boha, kterého nenajdeme na povrchu, nýbrž v hloubce. Žijeme-li na povrchu, povrchně, nemůžeme se s ním setkat. Jestliže je naše náboženství pouze jakousi teorií, přesvědčením o existenci Boha, k tomu přidáme to, že chodíme do kostela, pak to je stále ještě na povrchu. Zamíříme-li na hlubinu, tak už v něm žijeme, i když ho třeba nenazýváme posvátnými jmény. Kdo ví o hlubině, ví o Bohu, napsal Paul Tillich.
„Vnitřní Bůh“, Bůh jako hlubina života, hlubina vší skutečnosti, ne nějaké jsoucno mimo realitu, žije v lásce, víře a naději „vnitřních lidí“. Láska, víra a naděje – nikoliv strach, pověry a iluze – jsou otevřenými dveřmi komunikace mezi lidmi a Bohem, jsou – chcete-li, „oknem do nebe“. Anebo jsou už součástí onoho „nebe“, jsou naplňováním Kristovy prosby, aby Boží vůle, Boží vláda panovaly na zemi tak, jako vládnou v nebi.
Vnitřní člověk je ten, který prošel obrácením, konverzí, metanoia – anebo přesněji: prochází obrácením, protože obrácení (nebo chcete-li: „osvícení“, probuzení, pokání) je dynamický celoživotní proces. Je to odvrat od sobectví, od fixace na věci tohoto světa, a především od fixace na své vlastní ego. Je to objev toho, čemu mystikové říkali „duše mé duše“, čemu hlubinná psychologie říká „self“, „das Selbst“.
Teprve tam se setkáváme s živým Bohem. Tam se děje to, o čem svědčí apoštol Pavel: Nežiji už „já sám“, nýbrž žije ve mně Kristus. Už to není to sebestředné, pyšné a osamělé „já sám“. Je to já, hluboce spojené (skrze Krista) s bližními, a tím s Bohem, s lidským i Božím Ty.
- - -
Křesťanství nás učí, že konverze, odvrat od toho povrchního „ego“, od toho povrchního způsobu života, i od povrchní, zvykové náboženskosti k „Ty“ živého Boha se neděje jenom osamělým praktikováním zbožnosti, meditace, askeze, nýbrž také a především obratem k druhým, k zodpovědnosti a k solidaritě; zvláště k těm, kteří potřebují naši účinnou blízkost. Již citovaný mistr Eckhart byl velkým učitelem jednoty kontemplace a akce.
Usilovat o tuto jednotu je další velký úkol naší doby. Opět to není „nic nového“, najdeme to u světců od svatého Františka až po svatou Terezii z Kalkaty – ale je třeba to znovu a nově připomenout a znovu a nově žít. Meditace, modlitba, rozjímavá četba a ostatní cesty toho, čemu říkáme „duchovní život“, nás učí kontemplativnímu přístupu ke skutečnosti. A to není jenom jaksi intelektuální reflexe, i když dostal-li člověk dar intelektu, pak je povinen i svůj intelekt zapojit do tohoto životního obratu. Ale není to jenom něco, co se děje v naší mysli, je to existenciální obrat, proměna celé naší osobnosti, obrat životního rytmu, a to je něco, co nikdy nesmí skončit. Pak je to zároveň zdroj síly, která nás přenáší přes různé frustrace a zranění, která utrpíme, když se snažíme dojít na hloubku – vnější svět totiž často nenávidí ty, kteří s ním nejsou konformní. Ježíš o tom jasně mluvil k učedníkům při poslední večeři.
Nedávno se jeden představitel naší církve v novinách chlubil tím, že jeho negativní postoj k uprchlíkům sdílí přes 80 % české populace. Pokud by se mně stalo totéž, roztrhl bych roucho své a posypal si hlavu popelem. Je psáno v Písmu: Nepřidáš se k většině, když páchá nepravost. Běda vám, budete-li od všech chváleni. Nebojme se být v menšině.
Cesta k živému Bohu a k živému křesťanství je cesta nonkonformity, která bude narážet na odpor jak ve světě, tak v církvi. Život svatého Františka (a mnoha opravdových křesťanů všech generací) o tom podává jasné svědectví. Františka v jednu dobu jeho spolubratři vyloučili z jeho vlastního řádu. Nebojme se!
František byl disident ve světě i v církvi své doby. Ale na rozdíl od mnoha revolucionářů jeho vpravdě křesťanská revoluce (smíme-li použít ten původně astronomický a politicky trochu zneužitý pojem) nebyla ničivá, protože byla spojena s pokorou a mírností. Byla spojena s chudobou – a jak František, tak mistr Eckhart ukazovali, že chudoba je především vnitřní svoboda; není to něco, co se týká pouze stavu naší peněženky, ale stavu našeho srdce, je to ona Gelassenheit, radostná uvolněnost od sebe sama. Je to postoj lidí, kteří neberou sebe sami příliš vážně, protože berou velmi vážně Krista a evangelium.
Také to je součást reformy, kterou přináší do světa a církve radostný papež František, učitel svobody v Kristu – a i v tom bychom ho měli následovat. Laskavý humor i ve smutných časech – to „opravdové veselí“, o kterém vypráví známý příběh z Kvítků svatého Františka – je spolehlivým znamením vnitřní svobody a zdravé spirituality.
Dnes večer si řekneme ještě mnoho o tom, co chceme konat v novém akademickém roce – ale to jsou prostředky; já jsem se pokusil pojmenovat smysl a cíl. Kéž nás Boží Duch bezpečně vede k tomuto cíli, kéž nám Hospodin na tuto cestu dá svou ochranu a své požehnání. Jemu buď čest a sláva na věky. Amen.
- - -
(kázání je též k poslechu v audioarchivu farnosti a ke zhlédnutí na fb)