Články
Zápas o naději po americké volbě
"Komentář týdne" Mons. Tomáše Halíka pro Radio Proglas
V těchto dnech se svět vzpamatovává z nepříjemného překvapení. Zdá se, že jako v případě brexitu, tak v případě amerických voleb prohrál rozum a zvítězily emoce, a to velmi problematické emoce.
Je třeba se pečlivě podívat, jací lidé ve světě i u nás se radovali ze štěpení a oslabení Evropy a nyní z vítězství Donalda Trumpa. Nepřekvapuje nás, že to byl nejprve Vladimír Putin, odchovanec KGB, a jeho přiznaní i nepřiznaní spojenci v Evropě, pravicoví extrémisté typu Marine Le Pen, a že na české politické scéně to jsou především ti, kteří spoléhají přesně na to, z čeho nejvíce čerpal Donald Trump – že cestou k politickému úspěchu může být systematické posilování toho, co je v lidech to nejhorší.
Nenaříkám, nebojím se. Křesťanská víra nás chrání před propadnutím strachu, beznaději a panice. Nemyslím, že by se Amerika nyní obrátila radikálně jiným směrem. Americký demokratický systém je natolik propracovaný, že ho jeden člověk, ani v pozici nejvyšší, nemůže podstatně narušit.
Nemám strach ani ze samotného Trumpa. Trump je především herec, který úspěšně sehrál roli populistického klauna, který až k absurditě naplňuje americký mýtus o zemi nekonečných možností, hollywoodský příběh o člověku, který vydělá množství peněz a za ně si pak může koupit vše – od krásných žen, které může donekonečna střídat jako hračky, přes mrakodrapy s jeho obrovským jménem na fasádě až po post nejmocnějšího člověka planety. Vzpomeňme na nádherný film Občan Kane. Ano, i toto je jedna tvář Ameriky.
Ovšem Trump je herec, který může zvládnout i jinou roli, která se nyní od něho očekává, roli rozhodného vůdce: A jeho bezesporu velmi kvalitní projev hned po zvolení ukazuje, že je i toho schopen. Proto nezoufejme; souhlasím s výzvou Hillary Clinton: dejme mu čas, dejme mu šanci. Doufejme, že nesplní řadu svých hrozných předvolebních slibů, které snad ani na chvíli nemohl myslet vážně. Doufejme, že se obklopí schopnými lidmi, jakým je bezesporu jeho viceprezident, který je na rozdíl od cynického Trumpa zřejmě upřímně a hluboce věřící křesťan. Trump je snad v celých dějinách USA první prezident, který se ani nesnaží předstírat, že náboženská víra a morálka hraje v jeho životě nějakou roli. Je to první prezident, o němž sám papež (papež František) musel veřejně říci (v souvislosti s jeho názory na uprchlíky): Tento člověk není křesťan.
Ale přesto opakuji: Dejme mu šanci. Třeba nás znovu překvapí. Nesuďme ukvapeně.
To skutečně nebezpečné, co však vidím na volbě Donalda Trumpa, je určitý signál, kterým bude povzbuzovat své napodobitele ve světové politice, a to i v naší zemi: Nebojte se lhát, buďte útoční a vulgární, rozněcujte v lidech ty nejnižší emoce – vyplatí se to! Přibývá skutečně lidí, kteří se neptají po charakteru politika, po jeho schopnostech, ani po tom, zda mluví nebo nemluví pravdu: volí ho, protože rezonuje s emocemi na samém dně jejich duší.
Trump řekl jednu strašlivou větu: „Mám rád nevzdělané lidi.“ Bodejť ne: takoví lidé se dají snáze zmanipulovat než ti, kteří mají určitý rozhled a trénink v kritickém myšlení. Ta věta mi nebezpečně připomíná výrok nacistického pohlavára: „Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru“ – anebo to, co slyšíme u nás na adresu vzdělaných a přemýšlivých lidí, kteří neskákají na populistické fráze: To jsou jen kavárenští povaleči, „pražská kavárna“! Lidé, nevažte si vzdělaných lidí, nenaslouchejte jim, je to jen „samozvaná elita“!
Na druhou stranu je tato situace ovšem velká výzva právě pro lidi, kteří dostali možnost pěstovat kulturu myšlení (ať už ve školách či vlastní péčí nebo v tvrdé škole života – vzdělaní, nebo lépe přemýšliví lidé nejsou přece jen lidé s vysokoškolskými diplomy!) Ta výzva zní: Komu se dostalo vzdělání a daru kriticky myslet, nesmí pohrdat ostatními, musí i jim naslouchat, musí se snažit o rozhovor, kde to je jen alespoň trochu možné. V mnoha lidech jsou frustrace a bolesti a otevřené otázky, ano i neuzdravené emoce.
Lidé duchovní kultury musí s pokorou, úctou a trpělivostí, bez nadřazenosti, přistupovat k těmto ranám v duchovní sféře společnosti. Vzdělání a kultivace myšlení, mravního a duchovního života společnosti jsou nezbytným předpokladem dobrého fungování demokracie. Pokud zejména ti, kteří mají z titulu své profese odpovědnost za vzdělávací a terapeutickou službu společnosti, tuto svou povinnost zanedbají, přijdou ti, kteří to neuzdravené v lidech zle zneužijí.
Také toto jsem si znovu uvědomil v hodinách, kdy jsem se spolu s mnohými lidmi na této planetě vyrovnával z šoku po nedávné listopadové noci.
(Psáno pro Radio Proglas, vysíláno poprvé 12. 11. 2016)