Články
Tomáš Halík obdržel ve Varšavě cenu PONTIFICI
Klub katolické inteligence (KIK) udělil v sobotu 19. listopadu ve Varšavě Tomáši Halíkovi cenu „Pontifici“ („Staviteli mostů“).
Titul „pontifex“ je každoročně udělován jedné osobnosti za „vynikající přínos k šíření hodnot společného dobra, dialogu a angažovanosti pro bližní“. V minulosti tuto cenu dostal např. filmový režisér Krzysztof Zanussi (2009) nebo polský primas arcibiskup Henryk Muszyński (2007).
Tomáš Halík získal v Polsku už řadu jiných ocenění, např. cenu Fenix za nejlepší knihu zahraničního autora nebo Rytířský kříž Řádu za zásluhy od polského prezidenta Komorovského. V překladech do polštiny bylo vydáno už 17 knih Tomáše Halíka, který tak patří v Polsku k nejznámějším a nejčtenějším českým autorům.
Proslov při převzetí ceny ve Varšavě 19. 11. 2016
Dámy a pánové,
s vděčností a pocitem morálního závazku přijímám ocenění, které jste mi právě udělili. Velmi si ho vážím a děkuji vám za něj.
My, čeští katolíci, jsme vždy – nakolik to bylo možné – sledovali činnost KIK (Klubu katolické inteligence) s úctou, obdivem a vědomím naší vzájemné blízkosti. To, oč jsme my za jiných podmínek usilovali v disentu vůči komunistickému režimu v tehdejším Československu - v „podzemní církvi“, „létající univerzitě“, při přednáškách a seminářích v soukromých bytech a vydávání „samizdatových“ knih a časopisů – mělo s vámi stejný cíl. Snažili jsme se překonat vnucenou izolaci národní kultury „železnou oponou“, překonat pokušení provincialismu, otevřít dveře, uzamčené cenzurou, posílit vědomí naší přináležitosti k Evropě a Západu, tvořivě přijímat podněty ze světa, dát prostor umlčovaným a inspirovat tak nezávislé myšlení a svobodnou kulturní tvorbu i v nesvobodné společnosti. KIK v Polsku i kulturní a náboženský disent v Čechách tak připravovaly morální a duchovní biosféru pro nezávislost, demokracii a politickou i kulturní svobodu. Lidé, zformovaní tímto prostředím, většinou nebyli pak zaskočeni tím, že svoboda a demokracie nejsou výdobytkem, který se získá jednou provždy, nýbrž náročným úkolem, cestou, která má svá úskalí a ohrožení, cestou, na níž se budeme setkávat s překážkami a s pokusy svobodu omezovat a dusit.
V Praze jsme si letos 17. listopadu připomněli výročí „sametové revoluce“ 1989 mohutnými demonstracemi proti těm, kteří by chtěli kormidlo zahraniční politiky obrátit zpět, oddálit nás od Evropské unie a atlantického společenství směrem k nedemokratickým říším Východu – Rusku a Číně. Řekli jsme své rozhodné ne těm, kteří uměle rozdmýchávají strach z uprchlíků až k hysterii a panice, kteří nedovedou rozlišovat mezi islámem a džihadismem, a mezi vlastenectvím, které spočívá v odpovědnosti za rozvíjení kulturních hodnot, a jedovatou ideologií nacionalismu a šovinismu, národního sobectví a nenávisti vůči jiným národům, kulturám a náboženstvím. Demagogové a populisté – a to nejen v tzv. postkomunistických zemí – získávají nebezpečně na síle rozdmycháváním toho, co je nejnižší a nejtemnější v lidských duších. Brexit a volba amerického prezidenta byly zřejmě porážkou rozumu a vítězstvím emocí – a to velmi problematických emocí. Zápas s populisty není jen politický zápas, je to duchovní a mravní úkol.
Sekulární svět podcenil sílu náboženství. Dnes vidíme, že „náboženství“ je ohromný zdroj energie, která může být použita k dobrému i zlému. Hlavní rozdíly nejsou mezi náboženstvími, náboženskými systémy, nýbrž uvnitř nich. Týká se to i naší katolické církve. Často se setkáme s tím, že dva lidé sedí vedle sebe v kostelní lavici, recitují stejné Credo, avšak svým smýšlením a svými životními postoji vyznávají zcela jiné náboženství (jinak chápou víru, jinak ji prožívají a jinak uplatňují ve svém životě): „mají jiného ducha“.
Často se nyní vracím k větě středověkého mystika Mistra Eckharta: Vnitřní člověk má vnitřního Boha, vnější člověk má vnějšího Boha. Lidé, kteří žijí na povrchu, tak, „jak se žije ve světě“, kteří se snadno nechávají zmanipulovat médii, „veřejným míněním“ a populistickými politiky, se často přiklánějí k strnulému „vnějškovému náboženství“, k pouhému „dědictví otců“ a folkloru, bez osobní živé víry. Takové povrchní náboženství lze snadno zneužít, stává se často součástí a oporou nacionalismu či jiné politické ideologie.
Druhou skupinu tvoří lidé, kteří prošli skutečnou konverzí, totiž existenciálním obratem od vnějškového konzumního přístupu k životu a od fixace na vlastní ego. Ti už samotným tímto „obratem na hloubku“ a schopností rozeznat mezi hlukem reklam všeho druhu hlas svědomí, už žijí v Bohu, i když ne vždy vyznávají jeho jméno.
Jsem přesvědčen, že velkým posláním církve je dnes role terapeutická – pomáhat lidem uzdravit, pročistit a projasnit ty temné stíny strachu a frustrací, z kterých těží populisté. Lidé, kteří v sobě uchovávají strach, se stávají zlými lidmi. A ze všech zlých lidí – napsal C. S. Lewis – jsou nejhorší zbožní zlí lidé.
Církev má být polní nemocnicí na bojištích našeho světa, řekl papež František, velký prorok a skutečný pontifex naší doby. Důležitým oddělením této nemocnice je to, které léčí pocity strachu a frustrace, z nichž se rodí agresivita a nenávist a podpora demagogů.
Důležitým posláním institucí, jako je KIK anebo Česká křesťanská akademie, v jejímž čele stojím již více než čtvrt století, je budovat mosty porozumění a důvěry přes příkopy, které vykopávají ti, kdo šíří strach, předsudky, lež a nenávist. Můj přítel Václav Havel vepsal na prapor „sametové revoluce“ heslo, plné naděje: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. My křesťané věříme, že tato naděje se v plnosti uskuteční až v eschatologickém završení dějin. Přesto i na naší pouti dějinami je tato naděje velkou posilou pro naše jednání. Udržovat tuto naději, která se cynické „moudrosti tohoto světa“ zdá pochopitelně naivní a pošetilá, je i dnes velkým úkolem všech „stavitelů mostů“.