Články
Requiem za Jana Koblasu, pondělí 18.12. v 18.30
V pondělí 18.prosince od 18.30 proběhne v našem kostele requiem za +Jana Koblasu.
Mši sv. celebruje P. Pavel Kuneš.
Poté bude následovat krátké setkání s promítáním dokumentárního vzpomínkového filmu od dokumentaristy Pavla Štingla o Janu Koblasovi v sakristii, který uvede Phdr. Mahulena Nešlehová
Obřad proběhne za účasti manželky Jana Koblasy, malířky Sonii Jakuschewy. Seznámili se v roce 1992 a jejich vztah se utvářel nejdříve na dálku formou početné korespondence. Ručně psané dopisy posloužily Sonii jako materiál a podnětný zdroj pro obrazy založené na obsahových i vizuálních vlastnostech písma a textu. Interpretace dopisů vyústila po roce 2010 v další možnosti rozvíjení výtvarného jazyka obou umělců společnou cestou, v soubor Andělů, jejichž dřevěná těla jsou překryta texty. Podobně jako se vrství čas, historie a lidská zkušenost, podobně jako plátky zlata objímají povrch starověkých soch, pokrývá Sonia Jakuschewa korpusy Andělů útržky dopisů, který ji kdysi adresoval její milovaný muž.Jan Koblasa (1932 - 2017)
Koblasa byl jedním z nejuznávanějších exilových umělců, od roku 1968 žil v Německu. Tam přes 20 let působil jako profesor na vysoké umělecké škole. V roce 2002 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.
Koblasova tvůrčí cesta byla syntézou úvah o člověku a roli, kterou ve světě má. Byla návratem k pradávným mýtům a archetypům, v nichž tkví analogie s pocity současného člověka.Výrazným okruhem vynořujícím se z Koblasovy tvorby 60. let byly náměty králů, proroků, strážců a lament, následovány postavami z řecké mytologie, tématy ze světa opery a divadla, ale také herci a hudebníky ulice.Táborský rodák Koblasa v 50. letech vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, kde o čtyři desítky let později učil. Už za studií se aktivně účastnil veřejného života, podílel se například na akcích Malmuzherciáda v duchu neodadaistických recesí (1954) a stal se zakládajícím členem Klubu (od roku 1957 Šmidrové), jehož dalšími členy byli například výtvarníci Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš a Jaroslav Vožniak.Jako vůdčí osobnost generace Koblasa organizoval mimo jiné neoficiální výstavy Konfrontace I. a II. (1960). Ze studií byl Koblasa téměř vyloučen za svou závěrečnou práci – akt ženy. Srpen 1968 ho zastihl v italském Miláně, odkud už se do tehdejšího Československa nevrátil. Od konce 60. let působil v německém Kielu, kde mu nabídli místo hostujícího pedagoga na Muthesius Fachhochschule a kde později založil obor volné plastiky. V Německu měl do posledních let svůj ateliér.
V roce 2012 měl Koblasa u příležitosti svých 80. narozenin velkou retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu – představila jeho dílo od realistických počátků přes informelní 60. léta malířská i sochařská a ve větší míře i jeho exilové období. Působivou oltářní sochu Ukřižovaného má v Chrámu svatého Víta například jedna z největších osobností české secese Bílek. Svá díla má v katedrále i zakladatel novodobého českého sochařství Myslbek.
„Podíváme-li se na Koblasovo dílo jako na celek, uvědomíme si, že je plné symbolů a znaků a že velkou roli v něm hrají návraty k mýtům a k archetypům. Tento útěk k počátkům chápe Koblasa jako oporu v dnešním chaotickém světě. Dílo Jana Koblasy lze charakterizovat jako teritorium, v němž se střetávají poselství dávné historie (až prehistorie) se současným stavem života a dnešními pocity člověka,“ představila sochařovu tvorbu tehdy kurátorka Ivona Raimanová.
Nekrolog
Ilona Víchová
Odešel Jan Koblasa, sochař Země, Nebe, Pekla a Ráje.
Umění musí být smích i pláč. musí mít teplotu člověka. musí být dotýkané. po celém povrchu formy. až do mikrostruktur zpracované. a musí mít tak velký a jasný tvar aby bylo člověkem. horou. stromem. hvězdou, a opakem toho všeho. a opakem opaku. a... (Jan Koblasa, 1965)
Málokterý umělec v sobě slučoval tolik talentů, jako Jan Koblasa (1932–2017). Málokdo v sobě snoubil tolik velkorysosti, skromnosti a tvořivé energie, jako právě on. Vedle výtvarného to bylo nadání hudební a literární, a nad tím vším čněla síla citlivého člověka, zarputilého hledače krás i stínů života, neúnavného bojovníka s duší poety. Když jej v roce 1968 srpnová okupace Československa zastihla na cestách po Itálii, domů se nevrátil. Získal azyl v severním Německu a v roce 1969 založil v Kielu na Muthesius Hochschule obor volné plastiky. Ten pak vedl téměř třicet let. Jako jednomu z mála emigrantů se Janu Koblasovi podařilo jaksi přirozeně vplout do zahraniční scény, získat si respekt odborné veřejnosti a ovlivňovat mladé generace umělců.
Koblasova tvůrčí cesta je inspirativní syntézou úvah o nás lidech a roli, kterou v tomto světě máme, vždy až po okraj naplněna prožitky hudby, literatury a filozofie. Je velkým návratem k pradávným mýtům a archetypům, v nichž nacházíme analogie s pocity současného člověka. Jako červená nit se Koblasovými výtvarnými myšlenkami táhnou témata Země, Nebe, Pekla a Ráje. Vznášejí se tu Andělé, zatímco z hlubiny vyvěrají Apokalyptické výjevy. Výrazným okruhem vynořujícím se z jeho tvorby 60. let jsou náměty Králů, Proroků, Strážců a Lament, následovány postavami z řecké mytologie (Odysseus), tématy ze světa opery a divadla (Dvě vdovy, Mistři pěvci Norimberští, Herci, Diváci), ale i herci a hudebníky ulice (Pankové), kteří v Koblasově ateliéru vznikali s mladistvou vervou od 70. let. Nehledě na zvolený materiál, kterým může být dřevo, bronz, alabastr, kámen, s povrchem jemně vyhlazeným nebo surově štípaným, nehledě na to, zda je socha tichá, schoulena do sebe (Pokus o úsměv) nebo zda křičí a expanduje do prostoru (Pankové), spojuje Koblasovo sochařství smysl pro vztah vnitřního poselství, tvaru, materiálu a konkrétního opracování. Právě proto má tvorba Jana Koblasy schopnost nevyčerpatelné imaginace a sílu sdělení, která nás ponouká vracet se k ní a zažívat ji se stejně nenasytným zaujetím, za jakého vznikala.
Dne 3. 10. 2017 se tvůrčí cesta Jana Koblasy uzavřela. Odešel umělec, který patřil k vůdčím osobnostem výtvarné generace 60. let, odešel pedagog, který formoval několik sochařských generací. Odešel literát známý svým osobitým stylem. Odešel člověk, jehož kouzlo osobnosti, intelekt, sečtělost a cit byly pro mnohé z nás nezapomenutelnou školou.
foto: Jaroslav Brabec
zdroj: wikipedie.cz, ihned.cz, ceskatelevize.cz