*
Tomáš Halík
Kázání při mši na poděkování za 70 let života.
(Nejsvětější Salvátor, neděle 3. června 2018)
Ježíš notoricky uzdravoval v sobotu. Ne proto, aby popudil farizeje, ani z neúcty vůči Zákonu. Chtěl tím ukázat, že jeho činnost není lidský výkon, práce, zakázaná Zákonem. Spíše byla tím, pro co byl šabat ustanoven – bohoslužbou, a to hned ve dvojím smyslu. Služba bližním, zejména trpícím, učí Ježíš, je službou Bohu. Ale zároveň se v tom, co Ježíš činí a učí, ukazuje Boží služba člověku.
Křesťanská víra je odvaha důvěřovat, že celá „událost Ježíš“ je slovem božím k nám. To, co řeč dogmatu vyjadřuje složitými metafyzickými konstrukcemi o dvou přirozenostech v jedné osobě, nalezneme v prosté větě Janova evangelia: kdo vidí mne, vidí Otce.
Ježíš nám dal velmi náročný úkol: podobně transparentní máme být i my: skrze naše bytí a jednání mají lidé vidět Krista, naším lidstvím má prosvítat lidství Kristovo, jako skrze lidství Kristovo prosvítá božství Boha samého. Toto „prosvítání“ není mechanická nápodoba, nýbrž tvořivá interpretace, která zjevuje skrytou pravdu: pravdu o podivuhodném spojení lidství a božství. Jsme s Kristem zajedno, nakolik svým lidstvím autenticky interpretujeme jeho lidství. Tím vnášíme do světa božskou kvalitu.
K tomu to paradoxnímu spojení božského a lidského, které je jádrem křesťanství, říká apoštol Pavel v dnešním druhém čtení podstatnou věc: ten poklad máme v nádobách hliněných.
Tato věta byla pro mne podnětem k narozeninové meditaci a dovolte, abych se s vámi o ni rozdělil.
V jistém věku si člověk přímo fyzicky sahá na skutečnost, že je už hodně potlučený a leckde naprasklý hliněný hrnec, že se blíží doba, kdy se ucho utrhne a nádoba se obrátí ve střepy a prach. Jsme prach a obrátíme se v prach, připomínáme si nejen na Popeleční středu.
Avšak Bohu se zalíbilo, dodává apoštol, vložit do hliněných nádob našeho lidství poklad víry - abychom si stále byli vědomi, že ten poklad není plodem našeho úsilí a zásluh, nýbrž darem jeho lásky, milostí.
V čem spočívá poklad víry? Mnohokrát si tu připomínáme, že víra je mnohem víc, než jakési lidské náboženské přesvědčení. Víra je kromě jiného umění číst, číst život jako text, číst ho stále znovu a stále pozorněji. Pojem religio, náboženství, někteří odvozují od re-legere, číst znovu. Čteme-li s vírou text života, i svého života, všimněme si, že jde o palimpsest. Skrze to, co vidíme na první pohled, prosvítají další, hlubší, původnější vrstvy.
Skrze to, co jsme ze svého života udělali my sami i skrze to, co do nás vložili jiní – od naší genetické výbavy, přes vědomou i nevědomou výchovu a nejrůznější vlivy kultury a společnosti – skrze to všechno můžeme očima víry zahlédnout tu nejstarší, nejdůležitější, původní vrstvu: to, co do našeho života vepsal Bůh, když chtěl, abychom byli. Každý z nás jsme jeho originální myšlenkou, každý z nás jsme jeho vzkazem světu.
Naše víra a náš duchovní život jsou v neustálým pokusem tomuto vzkazu porozumět, abychom jej mohli autenticky interpretovat, předat těm, jimž ho Bůh určil: našim bližním, těm, k nimž jsme byli posláni. Ano, byl jsem poslán i k vám, moji milí.
Odpusťte mi, prosím, všechno, čím jsem snad tento Boží vzkaz zkreslil a zatemnil. Jsem ostatně jen hliněná nádoba, nic víc.
Prosím, modlete se za mne, aby víno, které Bůh vlil do této otlučené nádoby, mojí vinou nezkyslo, aby nebylo k nepoznání zředěno mými hříchy a slabostmi. Kéž Pán uchová jeho vůni a chuť až do chvíle, až se hosté podnapijí. Kéž mě učiní dobrým hostitelem, který to nejlepší víno zachoval až nakonec. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.