Vážení spolubratři v biskupské službě,
je pro mne velkou radostí a ctí, že mohu promluvit na této synodě jako delegát České biskupské konference. Delegát země, která zahrnuje jak oblasti se široce sdílenou a živou vírou, tak ale i rozsáhlá území, jež se po vyhnání německého obyvatelstva po II. světové válce stala oblastmi misijními.
Rád bych se ve svém příspěvku věnoval tématu, které je však charakteristické pro všechny oblasti jakkoliv religiózně rozdílné. Svůj pohled opírám o více než osmiletou zpovědní praxi ve velké vysokoškolské farnosti v centru Prahy, kde se mimo mnoha jiných pastoračních aktivit každoročně připravují desítky mladých lidí na přijetí svátosti křtu. Dále také reflektuji svoji zkušenost z více než patnáctiletého spolupořádání evangelizačního charismaticky orientovaného tábora pro mladé ve věku 18–23 let, na který se hlásí mladí lidé z celé České republiky.
Během těchto let jsem opakovaně zažíval radost z doprovázení mladých lidí, kteří poctivě hledají svůj vztah k Bohu. Pro tyto mladé je víra významnou hodnotou, a ačkoliv přicházejí z rozdílných zázemí, kladou si shodné otázky a řeší podobné problémy, jež jsou dané vývojem společnosti v naší zemi. Protože jsem se již dříve jako vojenský kaplan často setkával a nyní jako biskup nadále setkávám i s mládeží z dalších zemí Evropy, dovoluji si na základě své zkušenosti předpokládat, že podobné otázky si kladou a podobné problémy řeší i mladí lidé v jiných částech Evropy. Jejich ptaní a hledání je totiž spojeno s vývojem společnosti, který je charakteristický více či méně pro celou současnou Evropu. Dovoluji si proto také předpokládat, že téma mého příspěvku není možné chápat jen jako něco specifického pro Českou republiku, ale je možné ho vztáhnout minimálně na významnou část dnešní Evropy.
V mé zkušenosti z doprovázení mladých lidí se odráží vedle mnoha jiných faktorů také skutečnost, že na jedné straně dochází k dřívějšímu fyzickému dospívání mladých lidí a na straně druhé se zároveň o více let opožďuje období jejich dostatečné emoční, vztahové i sociální zralosti, a tedy i připravenosti k zodpovědnému uzavření nerozlučitelného svátostného manželství. Důvodem této skutečnosti jsou nejen celkové změny ve vývoji a stylu života mladé generace, ale velký vliv má i všeobecně rozšířený evropský systém vzdělávání a přípravy na profesní život.
V důsledku této změněné situace vzniká v životě mladých lidí dlouhé období od přibližně 15 let do minimálně 25 let (a velmi často především u vysokoškoláků do 27 a více let – tedy období 10 a více let), ve kterém mladí lidé sice zcela přirozeně vstupují do partnerských vztahů, prožívají zkušenosti zamilovanosti, zrající lásky a samozřejmě také intimní přitažlivosti, nicméně nesměřují k bezprostřednímu uzavření svátostného manželství.
Moje zpovědní zkušenost a zkušenost z pastoračních rozhovorů s mladými lidmi v tomto věku se významně shoduje s psychologickými poznatky. Ty říkají, že zdravě se vyvíjející vztah, který přirozeně a zodpovědně směřuje k uzavření manželství, vstupuje po 3–4 letech do situace, kdy je intimní zdrženlivost pro významnou část párů při zachování přirozené a zdravé dynamiky vztahu již téměř nemožná.
A mladí lidé se proto ve velké míře, jestliže vztah neukončí, v této chvíli rozhodují pro intimní život ještě před uzavřením manželství. Ačkoliv nadále chtějí žít z víry, mají jednoznačný zájem podílet se aktivně na životě různých společenství, žijí životem modlitby, nejsou již více schopni dodržovat předmanželskou čistotu. Na druhé straně legitimně vnímají, že uzavřít manželství a založit rodinu jsou ještě sociálně i ekonomicky a mnohdy i emočně nepřipraveni.
Bohužel musím říci, že se setkávám s velkým množstvím aktivních mladých párů, které se z takovéto rozhodnutí nezpovídají, protože i přes mnohé diskuse a upřímné duchovní rozhovory své rozhodnutí nevnímají jako hřích. Ke svátosti smíření však nadále s upřímností přistupují a dál žijí svátostným životem bez subjektivních výčitek.
Vedle toho existuje z mé zkušenosti také množství párů, které se v takovéto situaci rozhodnou přerušit svátostný život, aby mohli v partnerství, které považují za Bohem pro ně připravené, žít i intimně. Bohužel nemálo z těchto párů přeruší nejen svůj svátostný život, ale pro špatné svědomí či výčitky svého okolí a necitlivosti ze strany některých duchovních se následně odcizí Církvi úplně.
Tyto dva výše zmíněné způsoby řešení volí jednoznačně v současné době významná většina pastorovaných katolických párů v České republice.
Existuje samozřejmě i určitá nevelká skupina katolických párů, které mnohdy i pod vlivem svých duchovních rádců či pod tlakem tradičního prostředí řeší danou situaci uzavřením svátostného manželství ještě během období přípravy na samostatný život, tedy především v době studia. V takové situaci pak jsou mladí manželé v drtivé většině finančně významně závislí na podpoře ze strany rodičů či širší rodiny, nemají k dispozici samostatné bydlení a jejich společný život je velmi brzy ohrožován mnoha zásadními sociálními i ekonomickými změnami.
V důsledku těchto skutečností i toto na první pohled chvályhodné řešení v sobě bohužel skrývá z mé osobní pastýřské zkušenosti i ze zkušenosti mnoha spolubratří kněží, kteří se mládeži věnují, značné nebezpečí. Do nerozlučitelného manželství vstupují páry v podstatě jen z jediného důvodu. Tím je nemožnost nadále dodržovat předmanželskou čistotu. A to v situaci, kdy mnohdy nejsou naplněny velmi potřebné sociální, ekonomické a často i emoční podmínky pro to, aby manželství mohlo úspěšně překonávat nástrahy společného života. Mnohé páry, které přijaly manželství takto brzy, se proto bohužel také velmi brzo rozpadají a teprve eventuální druhý sňatek těchto katolických křesťanů splňuje přirozené předpoklady pro vznik trvalého vztahu. Že to znamená velký morální problém, nemusím, myslím, nikterak zdůrazňovat.
Osobně bych ve svém příspěvku chtěl upozornit na, pro mne velmi vážné, důsledky takovéto situace: Katoličtí křesťané, kteří v období své přípravy na rodinný život nerespektovali oficiální morální učení Církve, se po uzavření svátostného manželství vracejí v oblasti požadovaných morálních nároků do bezproblémového způsobu života a působení v Církvi. A to na rozdíl od mnohých, kteří po rozpadu předčasně uzavřeného svátostného manželství vstoupí do druhého svazku a jejichž další svátostný život je velmi problematický. Nicméně vracejí se s jednou zásadní hlubokou zkušeností, která významně ovlivňuje jejich následnou schopnost naslouchat Církvi a přijmout ji jako důležitou orientační autoritu pro jejich osobní i společenský život.
Vracejí se se zkušeností, že v zásadní a hluboké osobní otázce, v otázce zrání k rozhodnutí pro nerozlučný celoživotní vztah, jim ve velmi důležité periodě života Církev nebyla srozumitelnou a chápající autoritou…
Tato skutečnost se dle mé zkušenosti velmi negativně následně promítá do jejich respektu vůči církevním pravidlům a postojům v mnoha dalších oblastech, které se jich týkají a které musí řešit. A za které následně přebírají zodpovědnost.
Vzniká tak početně i vlivem významná skupina angažovaných a v Církvi aktivních laiků s rezervovaným postojem vůči autoritě Církve a samozřejmě v neposlední řadě i vůči církevní hierarchii.
Myslím, že mnohé důsledky tohoto pociťujeme v naší zemi (a domnívám se, že nejen v naší zemi) v posledním období značně bolestivě. Jsem hluboce přesvědčen, že to má například značný negativní vliv na připravenost rodičů podporovat rozhodnutí pro duchovní povolání svých dětí.
Proto bych si velmi přál, aby se tato synoda také věnovala v síle radostné a osvobozující zvěsti evangelia věrnému a zároveň pro mladé lidi srozumitelnému a realistickému přístupu k normám života v tomto období. Ačkoliv před 50 lety takové období mezi přibližně 15. a 25. rokem života mladých lidí ještě téměř vůbec neexistovalo, dnes hraje na cestě zrání mladých katolických křesťanů významnou roli. A zásadním způsobem ovlivňuje prožívání víry v následné dospělosti. Myslím proto, že toto téma by mělo být jednou z výzev pro naše synodní přemýšlení, modlitby a rozlišování.