Kázání Mons. Tomáše Halíka na 21. neděli v mezidobí - Lk 13,22
„Pane, je málo těch, kteří budou spaseni?“
Znepokojený katolík se ptá Ježíše: Pane, kolik je těch, kteří budou spaseni – a kteří to budou? Snad také muslimové, nebo i homosexuálové? A Ježíš mu v dnešním evangeliu odpovídá: O to se vůbec nestarej, do toho ti nic není – starej se o to, abys ty sám došel spásy! Ta cesta je totiž náročná, brána ke spáse je těsná – a mnozí z těch, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že už mají své jisté, že mají místo v Božím království předplacené tím, že Krista znají, že s ním mnohokrát jedli a pili, že chodili pravidelně do kostela a účastnili se eucharistické hostiny, mohou zůstat venku. A dovnitř budou pozváni mnozí z těch, kteří přišli z daleka – z jiných národů, kultur a náboženství.
Nemyslete si, že máte automaticky nárok na spásu, říkal Ježíš svým rodákům a spoluvěrcům z vyvoleného národa a totéž říká dnes nám křesťanům.
Bůh Izraele vyhlašoval skrze proroky, jak jsme to četli v prvním čtení dnešní neděle a jak to můžeme číst na mnoha místech hebrejské bible, že se nenechá omezit žádnými hranicemi, že nestaví, ale naopak boří všechny zdi a povolává si na svou Svatou horu lidi z daleka.
A totéž stále opakuje jeho syn Ježíš. Je mu cizí každé „vlastenectví“, ve smyslu skupinového sobectví, skupinového narcismu, uzavřenosti a sebestřednosti – ať se to týká národa, kultury, nebo náboženství a církve. Ve svých podobenstvích dává Ježíš nápadně a provokativně za vzor cizince, zvláště Samaritány, jimiž Židé pohrdali.
Tvůrce křesťanství jako světového náboženství, tvůrce vpravdě katolického univerzalismu, apoštol Pavel, jak jsme zde o tom mnohokrát mluvili, vyvedl mladé křesťanství z úzkých hradeb tehdejšího judaismu a prohlásil, že křesťanství boří hranice mezi muži a ženami, Židy a pohany, otroky a lidmi svobodnými, mezi bohatými a chudými.
Neodvozujme svou identitu od národa, kultury a náboženství či svého společenského postavení, v Kristu dostáváme novou identitu. Neptejme se, kdo je náš bližní a kdo už není, nýbrž snažme se učinit bližními, blízkými, otevřenými pro všechny lidi, počínaje těmi, kteří zvláště potřebují naši blízkost a pomoc.
S tímto postojem křesťanství stojí a padá.
A je zvláště důležité si to stále připomínat v naší době, kdy populisté chtějí hájit „křesťanské hodnoty“ a „křesťanskou Evropu“ naprostým opakem tohoto Ježíšova a Pavlova poselství, kdy chtějí z církve a křesťanství udělat uzavřený bunkr s vysokými hlídanými zdmi strachu a netolerance.
Dopadne to úplně jinak, říká nám Ježíš, ti první, původní, budou posledními a ti poslední, přicházející z daleka, ti se mohou stát prvními. Nekalkulujte s tím, že jste „domácí víry“ a nespoléhejte na to. Snažte se vejít těsnými dveřmi.
Stávají se dnes křesťané v naší části světa menšinou?
Nefňukejme a nenaříkejme na to, že se mnohé kostely vyprazdňují a tradičních věřících ubývá. Nikde není psáno, že křesťanství má být masová a většinová záležitost. Ano, křesťanství musí být nabídkou pro všechny, nikoliv uzavřeným ezoterickým klubem pro elitu vyvolených a zasvěcených.
Avšak Ježíš zároveň realisticky ví a neskrývá, že mnozí tuto velkorysou nabídku odmítnou, že nebudou chtít jít po úzké a náročné cestě, že si raději zvolí pohodlnou a širokou silnici konformity, o níž říká, že vede k zahynutí.
Křesťané mají být solí země. Polévka světa nemusí být nutně křesťany přesolená. Ale pokud sůl chybí nebo ztrácí svou slanou chuť, pak je celý pokrm nechutný.
Pokud křesťané nejsou skutečnými křesťany a jsou křesťany jenom podle jména a o to více mají křesťanství plná ústa, pak nejsou tou solí, která solí; jsou tou, která se nehodí k ničemu, než aby byla vyhozena ven, jak říká Ježíš.
Nestarejme se o to, je-li nebe či peklo přeplněné, nebo prázdné – to nevíme. Ani v myšlenkách neposílejme do pekla nikoho a o sobě a o svých si nemysleme, že nebe je už předem naše a jenom naše.
Život a dějiny jsou drama plné překvapení. A můžeme-li co říci o Bohu, o němž mluví Písmo Starého i Nového zákona, pak je to poznání, že náš Bůh je Bůh překvapující, je více Bohem překvapení, než Bohem jistot.
V otevřenosti pro Boží tvořivou a stále větší a stále víc překvapující lásku je krása a síla naší víry. Amen.
- - -
k poslechu v audioarchivu