Kázání Mons. Tomáše Halíka na 22. neděli v mezidobí - Lk 14,7
Když se svatého Augustina ptali, které tři cesty vedou nejjistěji k Bohu, odpověděl: Zaprvé je to pokora, zadruhé je to pokora – a zatřetí je to pokora. (Kdysi se ptal jednoho profesora papežské lateránské univerzity student: Pane profesore, mohl byste mi poradit, která je nejlepší knížka o pokoře v naší knihovně? A on říká: Ta moje přece!)
Také texty této neděle hovoří především o pokoře. V dnešním evangeliu dává Ježíš takovou jednoduchou praktickou radu: Necpi se příliš dopředu (tedy neaplikujte to v kostele – aby člověk se potom díval na prázdné první lavice, protože někdo z pokory sedí vzadu…), mohl bys mít nakonec ostudu – počkej, až tam budeš pozván. Tuto radu by jistě bylo možné také zneužít: Sednout si dozadu a kalkulovat s tím, že pak budu vyznamenán pozváním do první řady – tak to by patrně nesvědčilo o vysoce morální motivaci.
Ježíš však hovoří o pýše a pokoře mnohokrát, zejména při své kritice farizeů. Vzpomeňme například na podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámě: Ten pokorný celník, hříšník, odešel ospravedlněn, a ten na sebe pyšný farizeus nikoliv.
Ježíš vytýkal farizeům to, o čem dodnes velmi často hovoří papež František a nazývá to klerikalismus. To je speciální pokušení náboženských profesionálů: Když vykonávají posvátný obřad, nosí posvátný oděv a říkají posvátná slova, tak mohou snadno zapomenout, že jsou stále jen obyčejní lidé a hříšníci a nemají žádný nárok na to, aby se povyšovali nad druhé.
V Písmu čteme hrozivá slova na adresu pyšných: Pro ránu domýšlivce není uzdravení, v jeho srdci se uchytilo ošklivé býlí. Teprve dnes (když jsem se připravoval a přemýšlel nad tím textem) mi došlo, co vlastně říká to české slovo domýšlivec. Když bude domýšlivec o něčem vyprávět, nepopíše to pravdivě, nýbrž si k tomu ještě něco domyslí, přimyslí, přidá něco, čím zdůrazní svou důležitost. Pyšný člověk, narcis, domýšlivec – pokud se to stane jeho špatným návykem, neřestí – pak už to dělá spontánně a vlastně už si to neuvědomuje. Nejen mluví o skutečnosti zkresleně, ale on ji už vidí zkresleně. Přestává žít v pravdě, začíná žít ve lži. Pokora totiž bytostně souvisí s pravdou.
Pokora je schopnost vidět pravdu, přijímat pravdu a žít pravdu.
Pokora se otvírá celé skutečnosti, nic neubírá a nic nepřidává.
Pokorný člověk je bytostný realista: říká ano skutečnosti, jaká opravdu je, jak jí zakouší.
„Přijmi to s pokorou“, znamená: Přijmi to takové, jaké to je, pravdivě.
Proto Bible tolikrát říká, že Bůh miluje pokorné, že shlédl na pokorného (na svou nepatrnou služebnici v Magnificat), že pokorného vyslyšel, pozvedl ho a pomohl mu.
Jen pokorný – to jest pravdivý, realistický člověk – otevírá svou skutečnou situaci Božímu působení.
Pyšný zaplňuje své srdce a svůj život svým nafouklým egem, takže neponechává Bohu žádný prostor.
Považuji za velké znamení doby, že náš papež František má slovo pokora ve svém znaku a o pokoře nejen stále mluví, nýbrž ji osvědčuje celým svým vystupováním. (Vzpomeňme na to mytí nohou vězňům a vězeňkyním – to není prázdné gesto. Já mám tu nepatrnou zkušenost s tím mytím nohou, to je určitý prožitek, jestliže to konáte s usebráním. A papež tím dává jisté znamení.)
Dnes je totiž nedostatek pokory, egománie, opilost vlastní mocí, nejen častým hříchem jednotlivců, nýbrž infekční chorobou naší civilizace.
Například bezohledné ničení životního prostředí je výrazem pýchy, arogance, nedostatku pokory vůči stvoření, vůči přírodě, která nám byla darovaná. Podobně to platí i o nejrůznějších nebezpečných manipulacích, které umožňuje technický pokrok včetně lékařského výzkumu: Myslíme si, že všechno, co můžeme (ve smyslu, že to umíme a jsme toho schopní), také můžeme ve smyslu, že to smíme udělat. Pokora nám dává moudrost k rozlišení, že ne všechno, co dokážeme udělat, také smíme a máme udělat.
Martin Luther napsal skvělou definici pokory: Pokorný člověk je ten, který na svém přestati umí. V ekonomickém a politickém životě – a nemusíme chodit moc daleko – se setkáváme stále častěji s lidmi nenasytnými, kteří v honbě za majetkem a mocí nedokážou přestat. Zde se ovšem dřív nebo později ukáže to, co je pro náš svět spásnou pojistkou: bezuzdnost nese v sobě sebezáhubný mechanismus.
Kdo neví, kdy má dost, kdo se v honbě za majetkem a mocí nedokáže zastavit, ten skončí špatně. (Ostatně v malém to vidíme už na konzumaci jídla a pití – i zde je zdravá střídmost výrazem pokory a zároveň prozíravosti.)
Pokora bytostně souvisí s moudrostí. Pýcha s sebou nese ještě jeden nebezpečný sebezáhubný mechanismus: Pyšný člověk zákonitě hloupne.
Pyšný, do sebe zahleděný člověk, na rozdíl od pokorného, cenzuruje i sám před sebou nepříjemné, avšak nesmírně důležité podněty z okolního světa. Nenaslouchá druhým, neslyší ani dobře míněná kritická slova, která by mu pomohla předejít mnoha nebezpečím. Pokorný tu kritiku naopak přijímá pozorně a vděčně. Pokorný se stále učí; pyšný se domnívá, že už to nepotřebuje.
Pravou pokoru, která je základem vší moudrosti, ctnosti a skutečné zbožnosti, je třeba odlišit od falešné pokory, hrané, povrchní, která je její karikaturou. Pokorný není ten, kdo stojí v koutě, mačká čepici a prohlašuje, že nic není, nic neznamená, nic nemá a nic neumí. To je často trestuhodný projev duševní a duchovní lenosti a nevděčnosti, která je urážkou Boha.
Bůh nám každému dal – podle míry, kterou zná a které rozumí jen on sám – řadu darů, talentů, charismat, příležitostí. Je naší povinností je objevovat a rozvíjet. A je velkým hříchem svěřené hřivny zakopávat.
Objevíme-li množství darů, které nám Bůh dal, není to žádný důvod k tomu, abychom se pyšně vyvyšovali nad druhé. Je to důvod k vděčnosti a zodpovědnosti.
„Nemáš nic, co bys nebyl dostal,“ připomíná Bible. I k tomu, co je zdánlivě tvým vlastním výkonem a zásluhou, jsi dostal řadu darů, předpokladů, podmínek a okolností. Je velmi užitečné o tom taky někdy přemýšlet.
A Bible dále říká: Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho požadováno!
Pokušení pýchy nad vlastními schopnostmi a úspěchy zažeňme radikálně vědomím hluboké vděčnosti a zároveň závazku, odpovědnosti.
Celý náš život, se vším, co obsahuje a co přináší, je dar a úkol. Právě tomuto vědomí nás učí naše víra. A je to možná podstatnější morální část naší víry než nejrůznější parciální přikázání – že vnímáme život jako dar a poslání, úkol.
A ještě něco: Nemarněme čas tím vůbec nejhloupějším podnikáním, kterým je srovnávání se s druhými, ať už ve smyslu závisti, nebo pohrdání druhými. Jeden moudrý rabín říká: Smíš si myslet, že jsi chytrý, krásný, morální a zbožný – a možná je to i pravda. Ale nesmíš si myslet, že někdo jiný je méně než ty.
Nesrovnávejme se, do srdce a života druhých stejně nikdy dostatečně nevidíme, tam vidí jenom Bůh! „My můžeme třídit leda brambory, nás si nakonec roztřídí Bůh“ – zpívá Sváťa Karásek v jedné své písni.
Učme se pokoře. Je to trojí nejjistější cesta k Bohu.
Amen.
- - -
k poslechu v audioarchivu