Články
Norbert Schmidt: Sám na náměstí
SÁM NA NÁMĚSTÍ
Norbert Schmidt
Možná jste si všimli, jak letošní prazvláštní Velikonoce v bazilice sv. Petra, přenášené do celého světa, doprovázela v pozadí dvě umělecká díla, která nepatří do stálé výbavy papežského chrámu: starobylý kříž ze Sv. Marcela a ikona Matky Boží. Přistihl jsem se, že možná i díky nim jsem během svátků v myšlenkách několikrát utíkal k jiné papežské události, k působivým obrazům z mimořádného požehnání Urbi et Orbi v pátek 27. března. Římský pontifex tehdy dokázal najít vhodná slova a dát příhodný tvar tomu, co právě všichni prožíváme, tomu, jak se celý svět zastavil, jak vykolejil ze svého stále se zrychlujícího shonu.
Ikona i kříž ale vstoupily do záběrů televizních kamer světových agentur už necelých čtrnáct dní před tím, kdy tragédie koronavirové epidemie v Itálii dosahovala prvních děsivých čísel. Ten den, 16. března, na třetí neděli postní, kdy se kostely uzavřely a všichni věřící museli poprvé po celých staletích zůstat doma, František opustil Vatikán a vydal se do liduprázdných ulic Říma. Asi ani on nevěděl, co si přesně počít, a tak se vypravil na velkou cestu, jejíž konec nedokáže dohlédnout ani náměstek Krista na zemi. Zastavil se nejdříve v bazilice Santa Maria Maggiore u oné zmíněné pozdně antické ikony Matky Boží Salus populi Romani, tak, jak to dělává před každou zahraniční cestou. Tuto ikonu už v roce 593 nesl v procesích papež Řehoř Veliký s prosbou o ukončení moru a lidé Věčného města se k ní během následujících staletí opakovaně utíkali v dobách nejvyšší nouze. František se ale v tom pozdním nedělním odpoledni vydal ještě dál. Pěšky prošel Via del Corso. Snímky malé shrbené bílé postavy na kraji apokalypticky vyprázdněné ulice obletěly celý svět. Ano, to je ta římská třída, která je normálně vždy plná pulzujícího až eruptivního života domácích i turistů, ulice dnes už zašlé slávy římského karnevalu. Nyní po ní prošel František pěšky a sám až ke kostelu sv. Marcela, aby se modlil před starým krucifixem, dalším svědkem morových ran i cholery. Tento kříž neslo procesí kajícníků Římem během morové rány v srpnu 1522, a když dorazilo ke Svatopetrské bazilice, epidemie podle starých zpráv ustoupila.
I dnes lidé najednou po tisících umírají, většinou v nemocnicích, ale kvůli koronaviru sami, bez kontaktu s blízkými, bez rozloučení a beze slov útěchy. Domy modlitby jsou v těchto týdnech prázdné, v Lombardii je naplňují jen rakve zemřelých, které nestíhají pohřbívat. Světem obíhají fotografie vojenských transportérů, které převážejí mrtvé do krematorií v okolních krajích, neboť ta místní jsou přetížená. Další snímky na sítích zachycují New York, kde na řece Hudson kotví obří plovoucí nemocnice, protože zdravotní systém v nejbohatším městě světa kolabuje.
V pátek 27. března v podvečer přicházejí záběry, na nichž papež František vystupuje sám k podiu před otevřenou branou baziliky svatého Petra. Napravo stála ikona Salus populi Romani ze Santa Maria Maggiore, nalevo kříž ze Sv. Marcela. Papež začal prostou modlitbou. Následovalo čtení evangelia o utišení bouře na Genezaretském jezeře (Mk 4,35–40). Tam, kde jindy naslouchají a skandují desetitisíce lidí, smáčely kapky hustého deště prázdné dlažební kostky. Jen v dálce, na konci náměstí, kde probíhá hranice Vatikánu a italského státu, strážilo pár policistů vstup na náměstí. Stáli tam ale zbytečně, i Ulice usmíření byla bez duše. Po evangeliu František promluvil jednoduchými slovy urbi et orbi, k městu a světu:
„Husté temnoty zahalily naše náměstí, ulice a města; ovládly naše životy a vyplnily všechno ohlušujícím tichem a bezútěšnou prázdnotou. (…) Dolehly na nás obavy a rozpaky. Jako učedníci z evangelia ocitli jsme se náhle v neočekávané a zběsilé bouři. Uvědomili jsme si, že jsme na stejné lodi, všichni zranitelní a dezorientovaní (…). Jako oni učedníci, kteří jedním hlasem a s úzkostí říkají: »Hyneme«, tak jsme i my postřehli, že nemůžeme jít každý dál na vlastní účet, nýbrž pouze společně. (…)Bouře demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své programy a plány, zvyky a priority. (…) Pán nás uprostřed bouře vybízí, abychom vzbudili a aktivovali solidaritu a naději, jež jsou s to upevnit, podpořit a dát smysl těmto hodinám, kdy se zdá, že všechno ztroskotává,“ řekl ten večer František.
Forma tu odpovídá obsahu. Performativní síla Říma otevírá mocnou i bezmocnou hloubku mnohovrstevnatých slov a obrazů, jež čerpají z minulosti. Matka Boží s Ježíškem a Ukřižovaný – narození, život i smrt vedle sebe. Dva tiší svědkové a stařec tu na Svatopetrském náměstí zpřítomňují zkušenosti staletí a přitom se dotýkají aktuálních ran našich dnů – před sebou vidíme paradox katolicismus v té nejpřesvědčivější integrující formě. Papežská inscenace je minimalisticky maximální.
Křehký starý muž – prý jediný opravdový globální hráč světa – tu stojí sám na pustém náměstí a našim pocitům propůjčuje výraz. Antický orientální příběh ze zapadlé římské provincie zrcadlí na plazmových obrazovkách tíživou situaci zavirované pozdní digitální moderny. Mimořádná událost papežova projevu těží z paradoxu, z kontrastu protikladů, do kterých je chycen nejen on sám, ale i celý náš svět. Rozpory jsou otištěny i do vyprázdněného místa, které televizní kamery reprodukují do miliónů osamělých domácností. Proti beznaději všudypřítomné hrozby, která se může neviditelně skrývat na každé klice světa, tu nestojí v bílém lékař, ale muž modlitby ztělesňující nejohroženější skupinu obyvatel, která vykazuje – jak se dnes říká – nejvyšší smrtnost. Před fasádou chrámu, jenž byl postaven za svatokrádežně získané peníze – z pohoršení prodeje odpustků –, před chrámem, který aktuálně zmítají také skandály (nejen sexuálního) zneužívání moci, tu osamělý papež bezprecedentně s nejvyšší pokorou mluví o milosti rozdávané zdarma všem bez rozdílu. František chce učinit maximum toho, co mu jeho úřad nebeského klíčníka tady na zemi umožňuje. A monstrance s eucharistií, kterou uděluje požehnání, mu na závěr málem padá z ruky. Proti důsledkům globalizace tu jako jejich ztělesnění i protipól současně stojí římský pontifex – stavitel mostů. Starý stavitel mostů, který se v našem propojeném světě pokouší překlenout naši nemocnou osamělost.
(psáno pro Český rozhlas Vltava 15. dubna 2020)