Prezident České republiky vám 28. října propůjčuje Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Co pro vás osobnost prvního československého prezidenta znamená?
Je pro mne příkladem společensky angažovaného myslitele (public intellectual), který spojoval vědeckou práci s veřejným působením, praktickou reformou společnosti. Zejména si vážím jeho odvahy postavit se v českém prostředí proti většinovému mínění, předsudkům a národním mýtům – například v „boji o Rukopisy“ nebo v Hilsnerově aféře. Oceňuji evropský formát jeho myšlení, podporu sjednocení Evropy.
Pracujete aktuálně na nějaké publikaci nebo větším (i např. osobním) projektu? Čemu se případně budete věnovat v blízké budoucnosti?
Účastním se několika mezinárodních výzkumných projektů, jeden se zaměřuje na měnící se vztah mezi věřícími a nevěřícími (zdá se, že tyto kategorie jsou už překonané, slábnou totiž ve prospěch „duchovně hledajících“), druhý na politické zneužívání náboženství v postkomunistických zemích a připravujeme třetí, týkající se metodologie „čtení znamení doby“, hlubší spirituální interpretace klíčových událostí ve společnosti a kultuře. Píšu pokračování mé knihy Odpoledne křesťanství, která vzbudila velký mezinárodní ohlas a byla přeložena do řady jazyků. Také se věnuji intenzivním přednáškovým cestám – letos to bylo na několika místech Jižní Koreje, na počátku příštího roku na Novém Zélandu a v Austrálii, pak v několika evropských městech a pravděpodobně v USA. Kromě toho hodlám ještě chvíli pokračovat v pedagogické činnosti na filozofické fakultě, řídím velmi živou akademickou farnost při kostele Nejsvětějšího Salvátora, kde každý rok připravujeme několik desítek dospělých na křest, vedu Českou křesťanskou akademii a působím ve vědeckých radách několika zahraničních univerzit. Nenudím se.
Obdržel jste již mnohá ocenění za hájení lidských práv, mezináboženské dialogy, vědeckou činnost a další. Je nějaké, kterého si obzvlášť vážíte? Proč?
Na stará kolena se na mne v posledních letech sneslo opravdu mnoho ocenění, především zahraničních, takže žertuji, že kdybych si je všechny pověsil na sako, vypadal bych trapně jako sovětský generál. Z těch státních vyznamenání si vážím záslužného kříže od prezidenta Polské republiky a Německé republiky, z akademických čestného doktorátu Oxfordské univerzity, protože ten přede mnou dosáhli jen tři Češi, prezidenti Masaryk, Beneš a Havel. Nejprestižnější je ovšem Templetonova cena, nazývaná někdy „Nobelova cena v oblasti spirituality“. Filantrop sir John Templeton totiž založením této ceny, udělované nejprve v Buckinghamském paláci manželem královny, reagoval na to, že Nobelova cena je udělována za zásluhy v oblasti věd, literatury a míru, ale opomíjí stejně důležitou oblast spirituality. To, že jsem také dostal ocenění z Vatikánu, zejména jmenování čestným papežským prelátem, je pro mne zejména určitá ochrana proti stálým útokům určité části českých katolíků. Jsem rád, že všechna ta ocenění mne potkala až ve vyšším věku. Čím je člověk starší, tím víc si totiž uvědomuje, že skutečná cena člověka vůbec nezáleží na podobných oceněních.
Jaké jsou podle vás výzvy humanitních věd v dnešní době?
Často opakuji bonmot, že humanitní vědy jsou balast – a že slovo balast označuje to, co se dává do lodi, aby se nepřekotila. To zdánlivě neužitečné je ve skutečnosti naprosto nezbytné pro zdraví a bezpečnost společnosti. Dnes je třeba provádět důkladnou diagnostiku duchovního a morálního klimatu, protože na tomto prostředí záleží, zda svobodná společnost přežije. Tedy tou výzvou je to, co papež František nazývá „integrální ekologie“.
V Evropě i jinde stoupá nestabilita a nejistota společnosti, na kterou se váže radikalizace na obou politických spektrech a také dnešní vojenské konflikty. Řekl byste, že bude napětí ve společnosti stoupat i nadále? Není to boj s větrnými mlýny?
Bohužel podle všech ukazatelů to napětí bude stoupat. Boj s populismem a demagogií, s lidskou hloupostí a zlobou nelze definitivně vyhrát, ale nikdy ho nesmíme vzdát.
V tuto chvíli v české veřejnosti rezonuje kromě konfliktu na Ukrajině také aktuální konflikt na Blízkém východě. Jak je vnímáte? Mají podle vás nějaké nenásilné východisko?
Kdybych znal odpověď na tuto otázku, kandidoval bych na Nobelovu cenu, ale pro toto ocenění už nemám ve skříni místo.
Pokud zrovna nepracujete, čemu se v této relativně náročné době věnujete a co vás těší?
Přijal jsem za své heslo benediktinského řádu „Modli se a pracuj“ a postupně tyhle dvě dimenze života u mne splynuly v jednu. Ve zbývajícím čase pouze spím a to mne velmi těší. Ale jsem přesvědčen, že nejlepší myšlenky se u mne rodí především ve snu nebo v tom mezistavu mezi spánkem a bdělosti. Zrovna dnes jsem o tom napsal kapitolu své chystané knihy.
(Rozhovor pro web FF UK vedl Michal Otáhal)