Články
Salvátorské Requiem za Karla Schwarzenberga
Článek obsahuje proslov T. Halíka na pohřbu K. Schwarzenberga v Katedrále sv. Víta.
Praha - Zesnulý Karel Schwarzenberg vyjádřil přání mít po své smrti v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora, jejž po léta navštěvoval, velké rekviem. Zádušní mši sv. za zesnulého bude ve čtvrtek 14. 12. 2023 v 19 hodin celebrovat Mons. Tomáš Halík. Hudební program, který vznikl taktéž na přání zesnulého, bude řídit Robert Hugo, titulární varhaník kostela.
- - -
Proslov Tomáše Halíka na pohřbu Karla Schwarzenberga v Katedrále sv. Víta 9. prosince 2023:
Vážený pane prezidente Pavle, paní prezidentko, otče arcibiskupe, rodino zesnulého, vzácní hosté – zde v katedrále, v prostranství před katedrálou i doma před obrazovkou – sestry a bratři. Bylo přáním zesnulého, aby se rozloučení s ním konalo v Praze v akademické farnosti, kde nalezl svůj duchovní domov. Tomuto přání příští týden také vyhovíme, ale je důstojné a spravedlivé, dignum et iustum, aby hlavní slavnost poděkování za jeho život byla zde, nad hroby našich světců a králů, poblíž schwarzenberské kaple i náhrobku pražského arcibiskupa kardinála Schwarzenberga, významné postavy světové církve v době I. vatikánského koncilu.
Výrazné osobnosti našich dějin dostávají své stálé přívlastky, epiteta constantes. Například František Palacký Otec národa, Tomáš Garrigue Masaryk prezident Osvoboditel a tak dále. Myslím, že by Karel Schwarzenberg měl vejít do naší historické paměti jako vychovatel soudobé české společnosti, vychovatel šlechetnosti. Tento český šlechtic byl šlechtitelem našeho veřejného života.
Jeden z velkých vkladů, které dostávali šlechtici do života, ještě vzácnější než zámky a pozemky, byla výchova. Výchova k odpovědnosti za vše zděděné a svěřené, výchova k věrnosti duchovním a morálním hodnotám rodové tradice.
Karla Schwarzenberga vychoval k vlastenectví především jeho otec, historik a hlavní autor dokumentu, jímž se česká šlechta statečně přihlásila k věrnosti českému národu a československé státnosti v době nacistického ohrožení, který se aktivně účastnil protinacistického odboje. Rodina, vystavená šikanám a křivdám ze strany nacistického režimu, poté i československého státu a komunistického režimu, musela brzy po válce opustit svou milovanou vlast. Když se Karel Schwarzenberg po pádu komunistického režimu mohl vrátit domů a byl povolán ke službě vlasti, často se představoval: „Jsem lesník a hostinský.“ Lesník je ten, kdo se stará o krásu a zdraví přírodního životního prostředí, a hostinský pečuje o prostředí, kde je lidem spolu dobře. Toto obojí poslání bral celoživotně velmi vážně. Avšak záhy mu přibyl ještě nový, neformální, nicméně důležitý úkol. Karel Schwarzenberg se stal šlechtitelem nastupující garnitury demokratických správců veřejného života. Mnozí z nich se ze subkultury disentu na okraji tehdejší společnosti ocitli s nikým nečekanou rychlostí v naprosto nové životní situaci, v novém společenském a kulturním prostředí. Stanuli v reflektoru společenského zájmu. A někteří z nich měli reprezentovat stát na mezinárodním poli, setkávat se se zkušenými politiky demokratického světa, s diplomaty, hlavami států, králi a královnami, s osobnostmi jako papež nebo dalajláma. Měli se náhle stát tváří a vizitkou českého národa a obnovené československé, později české demokracie pro svět, z něhož jsme byli na půl století nacismem a komunismem vytlačení. Tehdy už nestačila statečnost, kterou prokázali v zápasu proti totalitě. Bylo třeba zkušenosti, moudrosti, rozvážnosti, prozíravosti, společenské obratnosti a také noblesy, ušlechtilosti a šlechetnosti – se vším, co to slovo znamená. Zdaleka nejen ve stylu vnějšího vystupování, nýbrž také ve stylu myšlení a jednání, v přístupu k lidem.
Na Karlu Schwarzenbergovi mohli všichni vidět, co znamená slovo gentleman. Nebyl povýšeným mentorem, nýbrž diskrétním inspirátorem, vychovávajícím především svým osobním příkladem. Karel Schwarzenberg představoval to, co je často podceňovanou podmínkou zdravého vývoje společnosti: ctnost. Ctnost ušlechtilosti. Stále platí známý Böckenfördeho paradox: Demokracie, politická a ekonomická svoboda jsou nejlepší formou vlády, avšak samy v sobě nemají schopnost své vlastní reprodukce a obhajoby. Zárukou udržení a rozvoje svobody a demokracie není žádná neviditelná ruka trhu, nýbrž odpovědní, morálně a duchovně zakotvení lidé, schopní kritickým a prozíravým myšlením vzdorovat nebezpečí anomie, rozpadu společnosti. Toto nebezpečí je stále hrozivější. Vidíme to ve světě i v Evropě, i v našem blízkém sousedství i u nás doma, jak populisté, demagogové a šovinisté vylézají nyní z temnot jako mloci v prorockém románu Karla Čapka a zdvíhají své hlavy. Karel Schwarzenberg celoživotně čelil těm, kteří by chtěli vytrhnout náš národ z rodiny sjednocující se Evropy a způsobit tak morální, politickou, kulturní i hospodářskou sebevraždu naší země. Viděl dříve než jiní, že naše členství v Evropské unii a atlantickém obranném společenství je pro nás naprosto vitální nezbytností a hlavním národním zájmem. Byl člověkem spojujícím velké hodnoty, které se často kladly proti sobě. Ukázal nám všem, jak je nesmírně důležité spojení češství a evropanství, vlastenectví a světovosti. Ukázal nám ryzí vlastenectví bez jakékoliv páchnoucí příměsi nacionalismu, jedovatého národního sobectví, bez jakéhokoliv zápecnictví a omezenosti. Ukázal, jaký je rozdíl mezi hrdým češstvím a zatuchlým čecháčkovstvím. Naprosto integrálně spojoval v sobě to, co se mnohým zdálo jako nespojitelné. Přirozenou noblesu aristokrata s hlubokou demokratičností a opravdovou lidovostí.
Komunistický režim zdiskreditoval v naší řeči pojem lid a lidovost; státní kapitalismus nazýval lidovým vlastnictvím, armádu komunistické strany lidovými milicemi, říkal si lidová demokracie – a tento pleonasmus byl stejně pokrytecký jako dnes Putinova a Orbánova řízená či neliberální demokracie, ve skutečnosti autoritativní, nesvobodný režim. Kníže Schwarzenberg vrátil lidovosti důstojnost, byl skutečně lidovým, lidem blízkým člověkem, který se nad nikoho nepovyšoval. A zároveň tato lidovost a lidskost byla prosta jakéhokoliv populismu, vulgarity a buranství. Když to bylo třeba, neváhal sáhnout pro peprné slovo, ale nikdy v tom nebyla nízkost. Bylo pozoruhodné, jak až do pozdního věku dokázal být blízko zejména mladým lidem a mít jejich plnou důvěru a lásku.
Byl člověkem báječného humoru, což ze všech jeho charismat připomínám právě zde proto, že jsem přesvědčen, že humor, jako máloco jiného, je rozeznávacím znamením zdravé spirituality, zdravé víry a zdravé zbožnosti. Fanatici a zahořklí skeptici nejsou humoru schopni. Víra nám dává nadhled, možnost zadívat se alespoň na chvíli na svět Božíma očima, vstoupit do onoho Božího smíchu, o němž mluví Bible. Toho burácivého smíchu nad pyšnými bezbožníky, kteří se berou příliš vážně. Právě na tomto místě bych rád připomněl známý bonmot, který Karel Schwarzenberg řekl sám o sobě: „Jsem asi dobrý katolík, ale špatný křesťan.“ Chtěl tím říci: Věřím všemu, čemu učí církev a čemu věřily generace mých předků; rád se účastním církevních obřadů, ale vím, že být křesťanem je ještě něco víc. Znamená to uchovat olej v lampě života až na samý konec, jak jsme to slyšeli v dnešním evangeliu. Následování Krista je náročná cesta, na níž nikdo nemůže říci, že už vykonal dost, že už je dostatečně dobrým křesťanem. Na této cestě opakovaně zakopáváme a musíme znovu vstát, bloudíme a musíme znovu najít směr. Setkáváme se opakovaně s vlastní slabostí. Nikdo z nás není dokonalý křesťan. Ale paradoxně právě tím pokorným přiznáním Karel Schwarzenberg ukázal, že dobrým křesťanem byl. Tou větou říkal totéž, co často opakuje papež František: Já jsem hříšník, všichni jsme hříšníci a smíme jimi být. Kristus přišel pro hříšníky, ne pro spravedlivé. A byl nazýván přítelem hříšníků.
Ostatně Václav Havel ve svém slavném projevu začínajícím slovy „nevím, zda vím, co je to zázrak“ vítal papeže mezi námi hříšníky. Smíme jimi být, říká papež František, ale nesmíme být lidmi tvrdého a zkaženého srdce; nesmíme být pyšní, nemilosrdní a zatvrzelí. Nikdo, kdo znal Karla Schwarzenberga, by o něm nemohl říci, že byl pyšný. A kdo ho znal dobře a zblízka, ví, že byl dokonce velmi pokorný. Uchoval olej víry až do poslední chvíle, uchoval dobré víno až do konce. Náš společný přítel Sváťa Karásek, bard křesťanského disentu, zpíval v jedné ze svých písní: „Bůh na sklonku tvého dne dá ti víno výborné. Výborné víno až naposled. V žití tvém dnes každá radost tvá radost úplnou předjímá. Svý smrti jen přejdeš most, Bůh zavolá: Další host! Novej host k nám vešel na slavnost.“
Karel Schwarzenberg je dnes hostem nebeské hostiny, je nový host – v útulném a prostorném nebeském hostinci, kde je místa dost pro všechny. Kdysi na tomto místě, u rakve Václava Havla, s jasnou narážkou na slib, který u rakve Tomáše Garrigua Masaryka pronesl jeho nástupce, slíbil Karel Schwarzenberg za nás, že těm později tolik vysmívaným hodnotám, které Havel napsal na prapor sametové revoluce, pravdě a lásce, zůstaneme věrni.
Dovolte, abych za vás všechny, kdo se k tomu chtějí svobodně připojit, u rakve Karla Schwarzenberga obnovil tento slib. Milý Karle Schwarzenbergu, Karle, kníže, kníže náš, hodnotám, kterým jste sloužil, nedáme zahynout. Zůstaneme věrni. Kéž nám k tomu pomáhá Bůh! Amen.