Články
TOMÁŠ MEZI NÁMI – úterý 22. října od 18.00
Bohoslužba slova se čtením textů sv. Tomáše Akvinského
Kostel Nejsvětějšího Salvátora
18.00 - 19.00
U příležitosti výročí 750 let od smrti sv. Tomáše Akvinského (a též v příštím roce 800 let od jeho narození) putuje poprvé po evropských (i českých) městech a dominikánských klášterech významná relikvie – lebka sv. Tomáše, kterou po léta opatruje dominikánský klášter v Toulouse.
V našem kostele (který byl shodou okolností ve 13. století původně založen jako dominikánský), budeme mít díky bratřím dominikánům příležitost nejen spatřit takto významnou relikvii, ale především chceme zprostředkovat myšlenkový odkaz této významné osobnosti evropské teologie.
V bohoslužbě slova, kterou celebruje Mons. Tomáš Halík, a v následné meditaci necháme zaznít podnětné texty tohoto teologa a učitele víry, jež doplní rozjímavé ticho a společný zpěv.
Zpěv písni z Taizé nám připomene jednak Tomášovo francouzské působení a jednak i to, že sám byl skladatelem mnoha hymnů, spojených zejména s úctou k eucharistii.
Kostel bude otevřen od 17.30
Foto relikviáře převzato z webu české dominikánské provincie op.cz
Autor: Gentile da Fabriano – The Yorck Project (2002)
Svatý Tomáš Akvinský, který se narodil ve střední Itálii a učil v Kolíně nad Rýnem, Paříži a Římě, byl původně pohřben v opatství nedaleko Říma, kde zemřel. Jeho ostatky byly v roce 1369 přeneseny do dominikánského Jakobínského kostela v Toulouse (Couvent des Jacobins de Toulouse - dominikáni byli někde nazývání jakobíny). Během Francouzské revoluce byly jeho ostatky uloženy v bezpečí městské baziliky Saint Sernin, zatímco dominikánský kostel byl zrekvírován a sloužil jako kasárna a později jako skladiště. Odsvěcený kostel byl však později postupně obnoven, ostatky mu byly navráceny a slouží jako kulturní instituce.
Koncepce večera:
Mons. Tomáš Halík
Martin Staněk
P. Benedikt Mohelník OP
Poděkování: Česká provincie bratří dominikánů, klášter při kostele sv.Jiljí, P. Lukáš Fošum OP, P. Benedikt Mohelník OP, Salvátorská schola - Filip Rajnoch, Martina Mašková
TEXTY Tomáše Akvinského k soukromé meditaci (vloženo 31.10. 2024)
Hrát si před Bohem
V hodinu, kdy je třeba vstát, nebuď smutný; ale utíkej nejprve do svého domu a tam je sezvi a tam si hraj a naplňuj své úmysly. (Sir 32,15-16)
Při vnějších činnostech člověk skutečně potřebuje rozličnou pomoc, ale při rozjímání o moudrosti dělá tím větší pokroky, čím pečlivěji se sám u sebe soustředí. Proto mudrc připomíná člověku sebe sama, když říká: „Utíkej nejprve do svého domu,“ to znamená, pospěš si, abys opustil vnější věci a vrátil se ke své mysli, než ji zaměstná něco jiného, co by ji mohlo rozptýlit. Proto se v knize Moudrosti říká (8, 16): „Když vstoupím do svého domu, spočinu tam s ní,“ totiž s moudrostí. Tak jako je pro kontemplaci moudrosti nutné, aby se člověk nejprve stal pánem své mysli, aby kontemplací moudrosti naplnil celý svůj dům, tak je také nutné, aby v něm byl zcela přítomen, takže se jeho pozornost nebude rozptylovat. Proto se dodává: „Sezvi své myšlenky“, tj. soustřeď u sebe veškerou svou pozornost. Když takto už došlo k úplnému vyprázdnění vnitřního domu a člověk se tam zcela nachází se svou pozorností, stanoví, co je třeba dělat: „hraj si tam.“ Rozjímání o moudrosti se vhodně přirovnává ke hře, neboť ve hře se nacházejí dvě věci. Za prvé to, že hra přináší potěšení, a rozjímání o moudrosti je zdrojem sladkého potěšení. Proto sama moudrost v knize Sírachovcově (24, 27) říká: „Můj duch je sladší než med“. Za druhé proto, že hraní nemá jiný cíl než samotnou hru. Totéž platí o potěšení z moudrosti. Někdy se stává, že máme vnitřní potěšení, když uvažujeme o tom, po čem toužíme nebo co máme v úmyslu udělat. Nemůžeme-li ho dosáhnout nebo dojde-li k nějakému zpoždění, vzniká zármutek, který není o nic menší než předchozí radost, podle těchto slov z knihy Přísloví (14, 13): „Radost se smísí se zármutkem.“ Avšak potěšení, které je vlastní kontemplaci moudrosti, má příčinu potěšení v sobě, takže neprožívá žádný smutek kvůli očekávání něčeho, co nepřichází. Proto se v knize Moudrosti (8, 16) říká: „V rozhovoru s moudrostí není žádná hořkost a pobývání s ní nepůsobí nudu.“ A proto také božská moudrost přirovnává potěšení, která přináší moudrost, ke hře. V knize Přísloví (8, 30) se říká: „Den po dni jsem byla pro Boha potěšením, po celý čas jsem si před ním hrála.“
(Úvod Komentáře k Boethiově spisu De hebdomadibus)
Duch Svatý působí, že jsme Boží přátelé
1. Budeme uvažovat o vlastních účincích, které Bůh působí vzhledem k rozumným tvorům. Od okamžiku, kdy jsme jistým způsobem připodobeni božské dokonalosti, říkáme, že tuto dokonalost dostáváme od Boha. Když tedy Duch Svatý vychází v Bohu na způsob lásky, kterou Bůh miluje sám sebe, a když jsme my připodobení této lásce tím, že milujeme Boha, říkáme, že Duch Svatý je nám dán Bohem. Proto Apoštol v listu Římanům (5, 5) říká: Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
3. Účinky Božího působení nezačínají Boží činností pouze existovat, ale toutéž činností jsou v existenci udržovány. Nic ovšem nemůže působit, kde není. Konající a účinek musí být v aktu zároveň: jako hýbající a pohybovaná věc. A tak je nezbytné, aby všude, kde je nějaký Boží účinek, byl sám Bůh jako jeho autor. Tudíž, když láska, jíž milujeme Boha, v nás je skrze Ducha Svatého, musí v nás být také sám Duch Svatý tak dlouho, dokud je v nás láska. Proto Apoštol v 1. listu Korinťanům (3, 16) říká: Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?
4. Když jsme se skrze Ducha Svatého stali přáteli Boha, a když milovaná bytost je jakožto milovaná v tom, kdo miluje, je nezbytné, aby skrze Ducha Svatého v nás přebýval také Otec a Syn. Proto Pán v Janovi (14, 23) říká: přijdeme k němu – totiž k tomu, kdo miluje Boha – a učiníme si u něho příbytek. A také v 1. listu Janově (3, 24) se říká: že v nás Bůh zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.
5. Je dále zřejmé, že Bůh miluje největším možným způsobem ty, které si skrze Ducha Svatého učinil svými přáteli; pouze tak veliká láska může přinést tak veliké dobro. Proto se v Přísloví (8, 17) říká: Já miluji ty, kdo milují mne. A jak čteme v 1. listu Janově (4, 10): ne my jsme si zamilovali Boha, ale on si napřed zamiloval nás. Vždyť milovaná bytost je v tom, kdo ji miluje. Je tedy nezbytné, aby skrze Ducha Svatého nejen byl Bůh v nás, ale abychom také my byli v Bohu. Proto čteme v 1. listu Janově (4, 16): kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm a také (4, 13): že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.
6. Přátelství se vyznačuje tím, že přítel svému příteli vyjevuje tajemství. Jestliže přátelství sjednocuje city a ze dvou srdcí vytváří jakoby jedno, nezdá se tomu, kdo svému příteli něco svěří, že by to opouštělo jeho srdce. Proto také Pán říká svým učedníkům: Už vás nenazývám služebníky, … ale nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. A protože jsme byli učiněni Božími přáteli Duchem Svatým, je tudíž vhodné, abychom připisovali Duchu Svatému, že lidem zjevuje Boží tajemství. Proto Apoštol v 1. listu Korinťanům (2, 9-10) říká: Ale jak je psáno: 'Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.' Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha Svatého.
8. Přátelství se vyznačuje nejen tím, že přítel svému příteli vyjevuje tajemství kvůli jednotě citů, ale tatáž jednota vyžaduje, že přítel sdílí s přítelem, co vlastní. Když totiž člověk považuje přítele za druhé já, je nezbytné, aby uspokojoval jeho potřeby, jako by to byly jeho vlastní tím, že s ním sdílí, co mu patří. Proto se říká, že charakteristickou vlastností přátelství je: Chtít a dělat dobro svému příteli. Shoduje se to s tím, co čteme v 1. listu Janově (3, 17): Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska? To všechno se však uskutečňuje v nejvyšší míře v Bohu, u něhož chtění působí s jistotou účinek. A tak je vhodné, že všechna dobra dostáváme od Boha skrze Ducha Svatého, podle toho, co čteme v 1. listu Korinťanům (12, 8.11): Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha a po vyjmenování mnoha darů: to všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.
9. Je také zřejmé, že když se má nějaké těleso spojit s ohněm, musí se mu stát podobným tím, že získá tu lehkost, která dodává ohni jemu vlastní pohyb. Aby člověk mohl dosáhnout blaženosti požívání božství, která je Bohu vlastní na základě jeho přirozenosti, je nezbytné, aby se nejdřív s Bohem spodobnil v jistých duchovních dokonalostech, a potom podle nich jednal, a tak dosáhl oné blaženosti. Avšak duchovní dary nám jsou dávány skrze Ducha Svatého, jak jsme ukázali výše. A tak jsme skrze Ducha Svatého spodobováni s Bohem, skrze něho se stáváme pohotoví ke konání dobra a skrze téhož Ducha Svatého se nám otevírá cesta k blaženosti.
10. Něčí blahosklonnost prokazovaná vůči jinému vede k tomu, že ho adoptuje za syna, aby tak adoptovanému připadlo dědictví adoptivního otce. Je tedy vhodné připisovat Duchu Svatému adopci Božích synů, podle toho, co čteme v listu Římanům (8, 15): přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
11. Když se někdo stane něčím přítelem, odstraní (zapomene na) všechny urážky, protože urážky se protiví přátelství. Tak to čteme v Přísloví (10, 12): láska přikrývá všechna přestoupení. Protože jsme se skrze Ducha Svatého stali Božími přáteli, skrze téhož Ducha Svatého nám Bůh odpouští hříchy. Tak to říká Pán svým učedníkům v Janovi (20, 22-23): Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny. A proto také v Matoušovi (12, 31) odmítá odpuštění hříchů těm, kdo se rouhají Duchu Svatému, jakožto těm, kdo nemají to, čím člověk získává odpuštěním hříchů.
(Suma proti pohanům, Kapitola 21)
1. Viděli jsme, co svatá Písma říkají o tom, co nám Bůh skrze Ducha Svatého dává. Nyní je na místě zabývat se tím, jak jsem skrze Ducha Svatého pohybováni k Bohu.
2. Přátelství přísluší jako nejvlastnější charakteristika žít společně s přítelem. Život člověka s Bohem se uskutečňuje v kontemplaci Boha. A protože nás Duch Svatý učinil milovníky Boha, proto se skrze Ducha Svatého máme stát těmi, kdo Boha kontemplují. A tak to říká Apoštol v 2. listu Korinťanům (3, 18): Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.
3.Přátelství se také vyznačuje tím, že člověk se těší z přítomnosti svého přítele, má radost z jeho slov a skutků a nachází u něho útěchu ve všech trápeních. Proto se utíkáme pro útěchu k přátelům, když na nás doléhají ty největší smutky. Protože Duch Svatý z nás činí Boží přátele a působí, že Bůh přebývá v nás a my v něm skrze Ducha Svatého pro nás plyne radost z Boha a útěcha proti všem nepřátelským projevům a útokům světa. A tak to čteme v listu Římanům (14, 17): Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého; to je důvod, že Pán Ducha Svatého označuje v Janovi (14, 26) za Parakléta, což znamená Utěšitele.
4. Podobně se přátelství vyznačuje tím, že člověk souhlasí s tím, co jeho přítel chce. Pochopení Boží vůle se nám dostává v jeho příkazech. Náleží tedy k lásce, jíž milujeme Boha, že plníme jeho přikázání, podle toho, co čteme v Janovi (14, 15): Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. A proto, když jsme se stali Božími přáteli skrze Duch Svatého, jsme skrze téhož Ducha vedeni, abychom plnili Boží příkazy, podle toho, co čteme v listu Římanům (8, 14): Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.
5. Musíme ovšem uvážit, že Boží synové nejsou vedeni Duchem Svatým jako otroci, ale jako lidé svobodní. Duch Svatý, protože nás činí Božími přáteli, nás naklání ke konání tak, že naše jednání je dobrovolné. Boží synové tedy pod vlivem Ducha Svatého konají svobodně z lásky, nikoli otrocky ze strachu. Proto Apoštol v listu Římanům (8, 15) říká: Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství.
6. Vůle je zaměřena k tomu, co je skutečně dobrem. Duch Svatý láskou naklání vůli ke skutečnému dobru, k němuž je vůle přirozeně zaměřena. Odstraňuje tím jak [otrockou] podrobenost, kvůli níž člověk jako otrok vášní a hříchů jedná proti přirozenému zaměření vůle, tak [otrockou] podrobenost, která člověka proti jeho vůli vede k jednání ve shodě se zákonem, jako otroka zákona, a ne jako přítele. Proto Apoštol v 2. listu Korinťanům (3, 17) říká: kde je Duch Páně, tam je svoboda.“
(Suma proti pohanům, Kapitola 22)
Eucharistie je svátostí přátelské lásky
Svátost eucharistie byla vhodně ustanovena při Večeři, při níž Kristus naposled sdílel společenství se svými učedníky. … Poslední slova, zvláště odcházejících přátel, více utkví v paměti, hlavně proto, že tehdy více plane cit k přátelům. To pak, při čem více vzplaneme, hlouběji pronikne do duše. Blažený papež Alexandr říká: „protože nemůže být větší oběť než tělo a krev Krista, není nad ni větší oběti.“ Proto tedy, aby byla tato svátost ve větší úctě, Pán ji ustanovil při posledním odchodu od svých učedníků. A to je, co říká Augustin v knize Odpovědi Januáriovi: „Aby silněji zdůraznil vznešenost tohoto tajemství, chtěl je Spasitel jako poslední vtisknout do srdcí a pamětí učedníků, od nichž měl odejít na utrpení.“
Že je v této svátosti pravé Kristovo tělo a krev, nelze pojmout smysly, ale pouze vírou, … a odpovídá to Kristově lásce, ze které pro naši spásu přijal pravé tělo naší přirozenosti. A protože nejvlastnější charakteristikou přátelství je „společně žít s přáteli,“ jak říká Filosof, slibuje nám jako odměnu svou tělesnou přítomnost, podle Mt (24, 28): „Kde bude tělo, tam se shromáždí i orlové.“ Mezitím nás ani v tomto putování přece nezbavil své tělesné přítomnosti, ale svým pravým tělem a krví nás v této svátosti spojuje se sebou. Proto v Jan (6, 56) sám říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Proto je tato svátost znamením největší lásky a upevněním naší naděje, protože vytváří tak důvěrné spojení Krista s námi.
(Suma teologie, traktát o eucharistii: 73,5; 75,1)