Jan se narodil v Náchodě v roce 1974. Po maturitě v Praze pracoval krátce jako sochař a řezbář v Červeném Kostelci. V roce 1995 vstoupil po vojenské službě a Teologickém konviktu k jezuitům. V letech 1997-2000 studoval filozofii v Krakově. Od srpna 2000 do září 2001 působil jako redaktor v české sekci Vatikánského rozhlasu a poté do roku 2002 dále spolupracoval s českou redakcí. V letech 2001-2005 studoval teologii na římské Gregoriánské univerzitě, pak až do dubna 2007 působil v Praze při kostele sv. Ignáce a v redakci bulletinu Jezuité. V roce 2006 obhájil na KTF UK diplomovou práci. Nyní je odpovědným redaktorem internetových stránek českých jezuitů a od dubna 2007 připravuje dizertaci z fundamentální teologie ve Frankfurtu nad Mohanem. Od září 2010 je ustanoven kaplanem v Akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora. Příležitostně spolupracuje s Českou televizí. Nejraději se věnuje dávání a doprovázení duchovních cvičení. Poprosili jsme Honzu o rozhovor, abychom vám ho rychleji přiblížili…
Naše farnost vyniká obrovskou fluktuací farníků, proto, ač se to některým může zdát nemožné, je zcela jistě dost těch, kteří tě vůbec neznají. Tak to musíme vzít pěkně od začátku. Představ se nám prosím tím, kdo a co mělo největší vliv na tvoji duchovní cestu?
Byla to celá řada věcí a osobností, které měly vliv na mě a na moji duchovní cestu. Pocházím z tradičně katolické, ale nikoli bigotní rodiny z východních Čech. Vyrůstal jsem v poměrně živé farnosti, Červeném Kostelci, městě, z kterého vyšla řada kněží. Od dětství jsem se točil jako ministrant kolem oltáře a oslovili mě v té době především mladí kaplani, kteří přišli do farnosti zpravidla hned po vysvěcení, a tak byli ještě plní energie a elánu.
Později jsem se setkal s Josefem Kuře, jezuitou, který v naší farnosti působil v době převratu. Získal si mě svým nadstandardním zájmem o člověka. Jednou po zpovědi mě pozval na faru a vysvětlil mně principy duchovního rozlišování. To byl pro mě naprosto zásadní zlom. Udělal jsem si u něj duchovní cvičení a začal uvažovat, že se stanu nejen knězem, ale i řeholníkem. Tehdy jsem se začal zajímat, jako nikdy předtím, o spiritualitu a četl skoro všechno, co se mi dostalo pod ruku. Nejvíc mě oslovily spisy Terezie z Avily, především její Cesta k dokonalosti, a život a dílo Ignáce z Loyoly.
Kdy přišel ten zlomový okamžik, kdy ses rozhodl vzdát se rodiny a stát se knězem? Jaký v tom vidíš smysl?
Bylo to spíš pozvolné hledání a duchovní rozlišování. A musím hned dodat, že mé rozhodnutí nikdy nemělo podobu: „Musím se vzdát rodiny!“ Tak jsem nad tím nikdy neuvažoval. Chápal jsem to vždy spíš jako přitakání cestě, která je mimo jiné také spojena s celibátem. Manželství a s ním spojené založení rodiny je nádherná cesta, které jsem si vždy velmi vážil. Ale já jsem se prostě vydal jiným směrem. Tato životní volba pro mě nebyla snadná věc, protože jsem zrovna prožíval výjimečně krásný vztah. Začal jsem zrovna chodit s dívkou, která měla kromě toho, že byla krásná, ještě řadu dalších předností. Navíc ke mně cítila totéž, co já k ní. Všichni kolem říkali: „Ideální partie!“ A přesto jsem se nakonec rozhodl odejít. Když Bůh zavolá, nelze mu odolat. V čem vidím smysl kněžské cesty? Sloužit druhým a být jim nablízku, aniž by člověk za to něco čekal. Navíc si kněz musí zvyknout na to, že jeho práce není založena na výkonu, který by byl lehce měřitelný. Je jen jakýmsi chudým pocestným, který kousek cesty doprovází další poutníky…
Prozraď nám, co tvoje práce obnáší a co má takový jezuita běžně v diáři? Co z kněžských povinností tě nejvíce naplňuje a co naopak zatěžuje?
Práce jezuity je dost rozmanitá, takže v diáři mám vždy od každého trochu. Jednou je to nějaká přednáška nebo beseda, jindy pracovní setkání, pak zase bohoslužba nebo třeba příprava na svátosti. Nenapadá mě teď nic, co by mě nějak výrazně zatěžovalo. Ale pokud bych měl vybrat jednu věc, která mě nejvíc naplňuje, pak je nejspíš to, co není navenek vidět. Myslím tím „dotyky božského konání“ v lidech. Jsem rád, že jako kněz můžu být svědkem takových okamžiků v rámci svátosti smíření nebo duchovního doprovázení.
A teď trochu osobněji: Co obvykle děláš mimo pracovní povinnosti pro své duchovní, psychické a v neposlední řadě i pro fyzické zdraví?
Nejčastěji se prostě jdu projít do přírody. To mě vždy uklidní. Zvlášť tehdy, když v sobě vnímám nějaké nezdravé vnitřní napětí. Někdy trochu sportuji, nebo se vydám za kulturou, na nějakou výstavu, do kina, na koncert nebo do opery. Pokud mám dost času, věnuji se trochu i vlastní tvorbě, u toho se vždy dokážu skvěle uvolnit.
U Salvátora jsi spolu s Petrem Vacíkem SJ a sestrou Denisou začal s projektem exercicií, ve kterých používáte kromě jiného i prvky zenu, sádhanu a film a způsobili jste tím obrovský zájem o tento druh duchovních cvičení. Co pro tebe osobně znamená meditace a kontemplace?
Bez meditace a kontemplace si dnes už nedovedu život představit. Přináší mi do duše většinou pokoj, ale někdy i vnitřní svár, se kterým se člověk musí vyrovnat, aby povyrostl a dozrál.
Myslíš si, že může věřící člověk správným směrem dozrávat, aniž by pravidelně meditoval a modlil se?
Nemyslím. My se můžeme změnit jen natolik, nakolik necháme Boha, aby v nás působil a proměňoval nás. Modlitba je privilegovaným prostorem setkání. Je vyjádřením vztahu. Když někoho máme rádi a záleží nám na něm, pak musíme o vztah k němu pečovat, věnovat mu především svůj čas. Vztah, který zanedbáváme, může snadno ochladnout nebo i úplně „vyšumět“.
Vím o tobě, že máš rád knihy, filmy, divadlo a taky operu, proto se musím zeptat na všechno: co z toho všeho tě nejvíce inspiruje a vede? Co zrovna čteš a jaké dobré filmy jsi v poslední době viděl a čím se tě to dotýká?
Inspiraci a vedení v umění hledám podle momentální potřeby, takže je to dost proměnlivé. Co se týče hudby, jsem otevřený různým stylům, ale asi nejradši poslouchám jazz a blues, nebo vážnou hudbu. Miluji filmy, i když si velmi pečlivě vybírám, čemu budu věnovat svůj čas. Naposledy jsem byl v Rudolfinu na obnovené premiéře zrestaurovaného němého filmu Jana Stanislava Kolára z roku 1929 se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli. Byl to skvělý umělecký zážitek především díky původní hudbě Oskara Nedbala a Jaroslava Křičky, kterou nastudoval a synchronně s filmem zahrál Symfonický orchestr českého rozhlasu. Mimochodem, partitura původní hudby se už zdála navždy ztracená, ale v roce 2009 byla náhodně objevena a tak vznikla myšlenka ji znovu zrekonstruovat a připojit k filmu – a to se také nakonec skvěle podařilo. Z filmů mě nejvíc inspirují komorní příběhy a psychologické výlety do lidské duše. To mi pomáhá uvažovat nad vlastním životem a reflektovat nad spletitou stavbou našich vztahů a našich útěků. Výpravné snímky nabité speciálními efekty mě obvykle k smrti nudí svou průhlednou snahou se podbízet. Co se týče knih, momentálně jsem se začetl do knihy Karla Frielingsdorfa „Falešné představy o Bohu“. Ale poslední dobou se prokousávám – v rámci své dizertace – především dílem Richarda Rortyho a Bernarda Lonergana.
Dvojsměrná otázka zcela na tělo, která však může mnohé čtenáře povzbudit. Co považuješ za své nejsilnější charisma a s čím naopak v poslední době nejvíce bojuješ a jak?
Musím přiznat, že se mi na podobné otázky neodpovídá snadno. Především, co se týče mých případných charismat. Já o sobě totiž neustále pochybuji. Zda mohu být druhým užitečný, to musí posoudit oni. I já jsem obyčejným člověkem z masa a kostí, mám své vady, limity a omezení. Mnohé z nich velmi důvěrně znám. Snažím se na sobě pracovat, stále se vracet k sebereflexi (což ani v nejmenším neznamená zahleděnost do sebe) a dělat aspoň malé krůčky vpřed. Ale jde to ztuha… Neustále se něco učím, snažím se zbavit především iluzí o sobě, v jejichž teple se někdy tak rád vyhřívám.
A teď k farnosti. Co tebe osobně v naší farnosti nejvíce oslovuje a v čem by ses rád angažoval?
Myslím, že mě v pražské akademické farnosti oslovuje hlavně prostředí otevřenosti a upřímného hledání. V čem bych se rád angažoval? Rád bych dát k dispozici všechny svoje talenty. Chci nabídnout především duchovní doprovázení v rámci víkendů v našem kolínském exercičním domě, v rámci zpovědí a osobních rozhovorů.
Studoval a cestoval jsi dlouhou dobu ve světě, čím pro tebe bylo zahraniční prostředí inspirativní? Nemyslím jen pobyt na světových univerzitách, ale i tvé návštěvy Indie apod.
Každý dlouhodobý pobyt v zahraničí mě něčím obohatil. Na prvním místě je to schopnost relativizovat své prvoplánové jistoty. Člověk získá větší nadhled a odstup od věcí, které se pro nás svou každodenností staly samozřejmé. Najednou si začne klást otázky, které ho nikdy ani nenapadly. Pochopil jsem, že všude jsou lidé moudří i hloupí.
Moje návštěva v Indii mi zprostředkovala jednu z neintenzivnějších zkušeností mého života. Žili jsme tam spolu s těmi nejchudšími z chudých a neustále naráželi na svou evropskou zhýčkanost. Navzdory bídě jsou ti lidé vlastně na tom lépe než my – spokojí se s málem a neustále se usmívají. Pochopil jsem, že štěstí nenajdeme v tom, když něco získáme, ale když si uvědomíme, kolik toho nepotřebujeme.
Na co se v blízké době těšíš?
Především na to, že díky své službě v akademické farnosti poznám mnoho nových tváří s jejich otázkami, pochybnostmi, kritickými poznámkami a hledáním. Těším se na osobní rozhovory, které mě vždy v mnohém inspirují.
A my se těšíme na Tebe a děkujeme za rozhovor.
-pjf-