Převzato z farního zpravodaje Salvatore 70/2009
Pastoračního asistenta Martina Staňka
Martin Staněk se narodil v roce 1973 v Praze, vystudoval Fakultu humanitních studií (tehdejší IZV UK), dálkově i KTF UK, absolvoval též studium religionistiky na FF UK. Byl pokřtěn v roce 1992 v kostele Nejsv.Salvátora, oženil se v roce 2001, má tři děti, v současnosti opět studuje – v doktorském programu KTF UK na katedře teologické etiky a spirituální teologie“.
Většina lidí má pocit, že Tě díky Tvému působení ve farnosti zná. Málokdo však tuší, čím máš běžně zaplněný diář. Mohl bys podrobněji popsat svůj obyčejný pracovní den?
Tak tedy po pořádku: starší dcera Veronika má naštěstí školu až od půl deváté, takže v sedm budíček, pak poklus s Frantíkem do školky a již lehký cval s Veronikou do školy. Před devátou jsem u Salvátora a začínám úřadovat (to je hrozné slovo). Variabilita dne je různá, ovšem jsou tu stálice – jako zpracování pošty všeho druhu, aktualizace webu, tvorba farního zpravodaje, dále pravidelné konzultace s koordinátory jednotlivých farních akcí, s účetní, s farní asistentkou, s kostelníky, případně schůzky tu nad rekonstrukcí varhan a rekonstrukcemi všeho druhu, tu nad novou výstavou… Jeden den v týdnu zpravidla práce na teologické fakultě, občas příprava rodičů na křest dítěte, svatební příprava se snoubenci, případně v úterý kurz Základy víry. Sem tam nějaký ten bezdomovec a v půl šesté (žena by řekla cože!) zpravidla odchod, poté rodinné radosti i starosti, které mě vyplivnou cca v půl jedenácté. Pak kýžený pohov.
No, a pokud je zrovna neděle, tak večerní mše sv. a v jejím rámci tzv. nedělní škola pro katechumeny; poté nezbytná fronta zájemců s požadavky všeho druhu a následná konzultace s farářem, která se pomalu promění v jedno pivo na dobrou noc v blízkém lokálu.
Aktuálně také finišuji na přípravě sborníku ke dvacetiletí naší farnosti. Docela pestré, že? Naštěstí mám skvělé spolupracovníky a kolegy, takže na to nejsem sám.
A teď trochu osobněji: co obvykle děláš mimo pracovní povinnosti pro své duchovní, psychické a v neposlední řadě i pro fyzické zdraví?
Již pár let vidím, že mezi třicítkou a čtyřicítkou (nebo až padesátkou?), dokud má člověk malé děti, se prostě nedá nic než pracovat, živit rodinu a vše ostatní jde prostě stranou. Ostatní otcové mi jistě dají zapravdu. Takovou běžnou relaxací pro mě je, když si mohu dát v klidu kafe někde v kavárně, nikdo nevolá a můžu si chvíli popřemýšlet nad tím, odkud jdu a kam.
Duchovní zdraví mám kupodivu i po těch letech od konverze dobré, i když pro něj pravda moc nedělám. Každoročně mám jedno setkání pastoračních asistentů, které má částečně duchovní náplň, ovšem i takové víkendy s katechumeny nebo biřmovanci pro mě představují skvělá duchovní cvičení.
Jinak co se týče podpory fyzického zdraví, tam mám dost skluz a přední kolo na bicyklu už je šišaté od neustálého visení na zdi. Ale budu s tím muset něco dělat, abych za chvíli stačil synkovi.
Často obrážíme i s dětmi různé výstavy či divadelní představení anebo vyrážíme do přírody, kde se zregenerujeme kompletně.
Ptát se na záliby je podle mého názoru trochu povrchní. Jistě však jsou věci, jako je třeba pohled na stromy nebo lidskou tvář, které Tě naplňují vnitřním pokojem a tichou radostí. Smím se zeptat, které to jsou a proč?
V tomto je naprosto nedocenitelná role přírody, ticha, samoty. Procházet se v říjnu (lehce sychravo, možná i mlha) hlubokým lesem nejlépe v okolí Kvildy je pro mě naprosto mystickým zážitkem. Případně totéž, ale s fotoaparátem v ruce. Vnitřní pokoj a tichá radost, ano, to jsou správné pojmy. Pár veršů z Reynka či Skácela, to mi také stačí. Ovšem pohled na tvář naší Editky mě dokáže naplnit radostí docela hlasitou.
Nemůžu se také nezeptat: co zrovna čteš a čím se to Tebe samotného dotýká?
Teď budu muset mlžit jako politik, který nechce přiznat, že čte jenom rešerše svých asistentů. Ale po pravdě, vždycky jsem četl hodně, dnes je to kvůli nedostatku času o dost horší. Momentálně mám rozečtenu učebnici autoškoly, nejnovější revui Salve o vztahu filosofie a víry a znovu se zakousávám do první kapitoly knihy Ivany Noble s názvem Po Božích stopách. O každoroční přísun inspirace se mi stará i pan šéf svými knihami. Orko Vácha také nezůstává ladem. Ale jinak mám rád Kafkovy povídky, Skácela, Ortena, Romanci pro křídlovku… To jsou věci, které mám rozečteny stále.
Dvojsměrná otázka zcela na tělo, která však může mnohé čtenáře povzbudit. Co považuješ za své nejsilnější charisma a s čím naopak v poslední době nejvíce bojuješ a jak?
Hm, tak to by mě také zajímalo. Ale soudě podle krásných reakcí na konci minulého kurzu základů víry je to asi nějaká schopnost lidsky a srozumitelně tlumočit lidem svou zkušenost víry, případně i něco jiného.
S čím bojuji? Říci, že s časem, upadnu do klišé. Bojuji se sedimentací (míním tím celkovou usazenost, zaběhanost). Jsem nespokojený sám se sebou, žene mě to dál, cítím, že se potřebuji vzdělávat, rozvíjet.
A teď k farnosti. Co Tebe osobně v naší farnosti nejvíce oslovuje a v čem vidíš největší potenciál pro studenty? Která z tváří či aktivit farnosti v Tobě vzbuzuje potěšení z „dobrého díla“?
Co mě oslovuje? Každý týden mě oslovují desítky lidí, a to vesměs lidí zajímavých. To kolotání tváří, vztahů, nápadů, inspirací, ten kotel, ve kterém se vše míchá a vaří, dochucuje – to je na tom všem tak zajímavé. A druhý moment – být prostě „u toho“. Být za prvé svědkem rodící se víry těch, kdo vstupují do společenství církve, a za druhé díky osobnosti Tomáše Halíka sledovat zblízka dialog kultur, případně náboženství a společnosti (a to nejlépe v teple sakristie).
Máš pocit, že můžeš své charisma a schopnosti ve farnosti uplatnit ve prospěch farníků nebo Ti v tom něco brání? Pokud ano, můžeš nám prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat, jak bychom Ti v tom mohli pomoci?
Občas se cítím jako exot, protože mě obklopuje devadesát procent bezdětných studentů či pracujících. Ta zkušenost rodiny je naprosto nenahraditelná. Večerní pastorace nezakotvených studentů někde na kolejích už zkrátka není pro mě, a v tom mi nikdo nepomůže (smích).
Důležitá otázka pro rozvoj farnosti a vzbuzení diskuze: jaká negativa vidíš v naší farnosti? Měl bys chuť ji v něčem vylepšit, a co Ti v tom brání?
Prošel jsem za těch devět „pastoračních“ let obdobími obrovského nadšení z farnosti (spousty dobrovolníků a nadšenců) i zklamání z farnosti (průtokový ohřívač pasivních konzumentů), takže mám již určitý nadhled. Mnohá negativa jsou prostě nezbytnými průvodními jevy studentské pastorace (koloběh studentů), případně porevolučního vývoje (i když dvacet let po revoluci – je to ještě doba porevoluční?), kdy vyprchává takové to bazální nadšení pro cokoliv – scházet se, vášnivě diskutovat – myslím, že naše velká farnost v centru velkoměsta prostě vždy bude do jisté míry takovým Dopravním podnikem, jehož služeb mnozí využijí pouze tak, že si koupí lístek, svezou se, pak vystoupí a naprosto jim to stačí. Dlužno také říci, že naše farnost není tak úplně typická a slouží také těm, kdo se prostě nechtějí nijak družit ani organizovat, prostě si chtějí ve skrytu za sloupem poslechnout kvalitní kázání a pak z něj týden žít. A zatím nám snad nehrozí druhý extrém, takovéto hurá mládežničení, ze kterého mám jakožto dítě normalizace husí kůži.
PLUS: Práce v církvi pro laika, který vychovává a živí tři malé děti určitě není jednoduchá. Už jen proto, že je to zřejmě nejhůře placená práce pro vysokoškolsky vzdělaného člověka v republice. Proč Ti to stojí za to? A co na to říká Tvoje manželka?
Bez nadšení to prostě není možné, a to platí pro všechna povolání. Ten pocit, že stojíš na obrovském Božím staveništi, kde vzniká nějaké úžasné dílo, pobíháš s plány a raduješ se, že už je postavena šatna pro dělníky, pak první byty, kostel, sází se stromy… ten je nenahraditelný. Takže si nestěžuji.
Co na to říká moje žena? Cituji: Lepší je mít doma chlapa, kterého práce naplňuje a ještě se věnuje rodině, než někoho, kdo nosí domů hromady peněz, ale nosí je pozdě v noci, a navíc si stěžuje, že musí dělat něco, co ho nebaví. Konec citátu.
Děkuji za rozhovor a za všechny i za Tvou práci. (-P J F-)