Jezuita Petr Vacík si vybral kostel Nejsvětějšího Salvátora jako místo, kde proběhne 5.6.2010 jeho vysvěcení na kněze. Petr v naší farnosti působil jako pastorační asistent, založil veleúspěšný (dodnes trvající) projekt exercicií a s mnoha farníky se spřátelil natolik, že s nimi udržuje kontakt i během svých zahraničních studií. Když jsme se s ním při mši loučili před jeho odjezdem do zahraničí, dostalo se mu dlouhotrvajícího potlesku a všichni mu (si) přáli, aby se co nejdříve vrátil. Tolik pro uvedení do situace pro ty, kteří Petra nestihli „zažít“.

Naše farnost vyniká obrovskou fluktuací farníků, proto ač se to některým může zdát nemožné, je zcela jistě dost těch, kteří Tě vůbec neznají. Tak to musíme vzít pěkně od začátku. Kdo a co mělo největší vliv na Tvoji duchovní cestu? Jak ses dostal od chemie k teologii?

Kdo a co? Tak tady je to jednoduché: rodina, příroda, Praha, Tomáš Halík, Libor Zahradníček a pak několik desítek dalších báječných lidí, z nichž mnozí o tom samozřejmě ani neví. Mě ovlivňuje realita, jak já tomu říkám. Ne ideje, ne teologie, ne knihy. Vždycky jsem byl citlivý na indoktrinaci a logické argumenty pro mě většinou nemají dostatečnou váhu. V tom bude asi ta chemie. Argument je tvrzení, které se ověří experimentem. A pokud nevěřím experimentům, kterými to potvrdili naši předchůdci, pak si to musím vyzkoušet sám. A páč je to všechno o životě, tak život je vlastně mou knihovnou, nikoli knihovna mým životem. Chemie je báječná věc, ale být vědcem mi nějak nestačilo.

Kdy přišel ten zlomový okamžik, kdy ses rozhodl vzdát se rodiny a stát se knězem? Jaký v tom vidíš smysl?

Byl to proces, který začal někdy před čtrnácti lety a ještě neskončil. Nikdy jsem to ale nechápal jako volbu, kterou se něčeho vzdávám. Kdo mi zaručí, že se nikdy neožením? Teď je to velmi nepravděpodobné, ale v životě je možné všecko.

Tvůj duchovní život byl do značné míry utvářen v prostředí naší farnosti, ale jistě jsou i další důvody, proč sis vybral pro svěcení kostel Nejsvětějšího Salvátora, že?

Tak především proto, že salvátorská farní asistentka je na organizaci příprav svěcení ta nejlepší a je tím všude známá. Chodí tam ti nejskvělejší lidé z celé Prahy a okolí, mají také nejlepší sbor, varhaníky, faráře, nejlepšího pastoračního asistenta, nejlepší kostelníky, od oltáře výhled na Karlův most a nikdo mi tam neleze na nervy. Nemám pravdu?

Nejsem si jistá, jestli to z té dálky nevidíš příliš idylicky, ale díky za všechny za tak pozitivní pohled.

Jezuitů je čím dál tím méně, čím myslíš, že to je a čím oslovili Tebe?

Jeden velmi moudrý český jezuita nedávno řekl, že asi proto, že Pámbů možná není ochoten posílat do řádu lidi, kteří by pokračovali v práci, která se teď dělá.  Mně na počtu nesejde. Pořád někdo vstupuje, ale ty zbožný odejdou, stejně tak ty chytrý.  A zůstáváme my. Je to v Čechách malá partička, spíše shluk malých lodiček než nějaká flotila. První jezuity jsem potkal u Salvátora. Henryho Boulada, Petra Koláře a Tomáše Špidlíka. Všichni se vyznačovali širokým obzorem a schopností naplňovat to, že když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. Tak jsem si řek, že pro to moje bytí by to mohl bejt dobrej rámec, vzhledem k tomu, co od života očekávám a co život očekává ode mně (aspoň nakolik jsem to zatím pochopil).

Jezuité nemají pevný denní režim jako jiné řády, až by jim laik tu svobodu mohl závidět. Jak probíhá běžný den jezuity? Jak moc se musí jezuita do modlení nutit?

Až se jednou vzbudím a zjistím, že mám pevný denní režim, tak to budu v pekle. Do té doby jsem životem přinucen k té svobodě a zodpovědnosti. Jak už jsem řekl, nejsme uniformní flotila a plujeme po mnoha různých řekách zároveň. Jednotná choreografie by vedla ke krachu. To platí i o tom „modlení“. Osobně si myslím, že pokud se někdo „musí do modlení nutit“, tak se jedná o povrchní modlitbu, spíše imitaci, napodobování nějakého (jakkoli dobrého) vzoru. Pořád je to ale jen napodobování. To za to nestojí ani nám ani Hospodinu. Jak moc se musíš nutit, abys věnovala čas ostatním?

Někdy docela dost, možná by ses divil:-)

U Salvátora jsi začal s projektem exercicií, ve kterých jsi propojil prvky filmu, zenu, sádhany a způsobil jsi tím obrovský zájem o tento druh duchovních cvičení. Co pro Tebe osobně znamená meditace, je to převážně nucení se nebo je možné se dostat do stavu, kdy už to jde člověku samo?

Jednak bych to moc nemíchal. Kdo zenuje, ať zenuje a nedívá se u toho na filmy… Ale máš pravdu, těch prvků a různých metod, které používáme, je víc. Každému pomůže něco jiného, takže pokud chceme pomáhat ostatním v jejich hledání, musíme mít zkušenost s různými cestami. Meditace? To by bylo na dlouho. Jedním slovem je to pro mě bytí. Dvěma slovy je to bytí s ostatními. Třemi slovy bytí s ostatními ve světě. A tak dál. Ale tohle má bejt krátkej rozhovor, tak to zastavíme tady, páč to stačí. Mně nikdy nešlo se do bytí nutit. Bytí jde vlastně většině lidí samo. Nějakou chvilku ale může trvat, než si toho člověk všimne…

Myslíš si, že může věřící člověk správným směrem dozrávat, aniž by pravidelně meditoval a modlil se?

Pokud modlitbu a meditaci chápeme tak, jak jsem to naznačil v předešlé odpovědi, pak je zřejmé, že bez toho bytí nám to nepůjde.

Jako motivaci pro výdrž u meditace jsi jednou popisoval, že skvělým výsledkem víkendu stráveného na exerciciích může být například to, když člověk jede v tramvaji a najednou mu dojde, jak vzácný je jeho život… Jakou motivaci máš ty sám pro sebe?

Tak to bych řekl, že v tý tramvaji mu došlo, že on vlastně je. Proto se snažím často jezdit tramvají! Snad mám o jednu motivaci navíc: když nebudu meditovat, jak budu moci pomoct těm, kdo s meditací chtějí pomoci? Jeden z mých učitelů kontemplativní modlitby mi dal radu, že když dávám exercicie, kde lidi meditujou sedm hodin denně, tak já sám s nima musím meditovat alespoň čtyři hodiny denně, přestože se ještě mám stihnout s každým z nich denně sejít na konzultaci; jinak jim nebudu moci pomoct.

Znám lidi, kteří se celý život denně modlí růženec, pravidelně chodí do kostela a přesto je vidět, že je to nijak hlouběji nezasahuje. Čím to je, že ač člověk s upřímností dodržuje všechny doporučené úkony duchovního života a přesto prožije život na povrchu – bez radosti a pokoje, aniž by se ho jakkoli dotkla boží milost a on ji mohl předávat svému okolí?

Tak to bych taky rád věděl.

Co se pro Tebe změní po vysvěcení? Máš z něčeho konkrétního strach a je něco, na co se nejvíc těšíš?

Někteří říkají, že dochází k ontologické změně, ale já na to nevěřím. Mám strach z toho, že mě někdo bude nutit být něčím, o čem si on či ona myslí, že bych tím měl být, což se ostatně už děje. A každý takový si myslí, že jeho představa o knězi je ta autentická. Tak spíš doufám, že mi pomůžete zůstat normální a včas mi řeknete, když si začnu hrát na „důstojného pána“. Těším se na kreativitu, která tady visí ve vzduchu zvláště posledních několik miliard let. S tím se dají fakt dělat velké věci…

Kdybys měl jako budoucí kněz a zpovědník popsat věřícímu člověku, co je na křesťanství to nejpodstatnější, co by to bylo?

Zaprvé si myslím, že je lepší mu to na něčem ukázat, než mu to jen popisovat. Proč by mi měl věřit?! Každej to může vidět. Říká se tomu transcendentální potenciál člověka a stačí na to obyčejná dentální nit. Kdo mě pozve na pivo, tomu dodám návod jak na to s tou nití… Jinými slovy křesťanství je o Bohu a o člověku.

Řeholníci na laiky často působí jako dost vyrovnaní a vlastně „bezproblémoví“ lidé (nebo to od nich laici alespoň čekají). S čím Ty sám musíš v životě nejvíce bojovat?

Tak to nás vidí zkresleně. Jsme problémoví a nevyrovnaní. Můj představený dělí jezuity na tři skupiny: zranění, zauzlovaní a ti, kteří jsou obojí. Já musím bojovat především se svou leností, fyzickou slabostí a vlastní blbostí. Někdy se stane, že se blbci sejdeme dva, a to pak bojujeme se sebou navzájem, což je obzvláště trapné.

Ptát se Tě na záliby je trochu zbytečné – všichni, kdo Tě znají, vědí, že jsi vášnivý fotograf. Je fotografování to, co Tě naplňuje vnitřním pokojem a tichou radostí? Má to nějakou souvislost s Tvým oblíbeným zenem a zenovým zaměřováním pozornosti na jedno místo, nejmenší detaily?

Ano, ano, ano. Stačí tak? Já neumím kreslit. V devíti jsem přestal hrát na klavír a nemám odvahu začít znovu. Zpívat se stydím. A jsem netrpělivej. Ale rád se dívám. Tak co mám dělat? Kradu. Většinu obrázků ukradnu z okolní reality za méně než šedesátinu sekundy.

Jiných lidí bych se na tomto místě zeptala, co čtou, ale u Tebe mě mnohem víc zajímá: na jaké filmy ses poslední dobou díval a čím se Tě dotkly? Oslovují Tě filmy víc než knihy?

Samozřejmě mě více oslovují filmy. Na knihy nemám sitzfleisch. Takže jsem se z filmů hodně naučil. Třeba i anglicky vlastně umim jenom díky filmům, já angličtinu nikdy ve škole neměl. Studuju vlastně v Berkeley (co do jazykové přípravy) hlavně díky Hollywoodu. Takže mě nepřekvapilo, že první větší job po vysvěcení bude zastupovat většinu léta faráře na Sunset Boulevardu v Hollywoodu. Prostě si tam tu snadno nabytou angličtinu budu muset odpracovat… Filmy. V posední době The Secret of Kells, A Single Man a na rozdíl od většiny kritiků si myslím, že Avatar má dobrý příběh (ale došlo mi to, až když jsem ho viděl popátý).

Vidíš z té dálky a po tolika zkušenostech s mnoha zeměmi nějaká pozitiva a negativa naší farnosti? V zahraničí existují pro podobné programy, o které se tu snažíme, perfektně vybavené prostory a zástupy odborníků, my máme tým cca 5 lidí a jednu sakristii, takže všechno děláme tak trochu „jinak“ – nějak tu naši jinakost zkritizuj.

O těch pozitivech už jsem se zmínil… Salvátor je naprosto jedinečné místo, zatím jsem nikde neviděl místo a lidi, kteří by měli takový potenciál. Slabinu nikdo nevyjádřil lépe než salvátorští kostelníci v dubnovém Salvatore: „Negativem naší farnosti je anonymita. A spotřebitelský přístup k aktivitám, kdy se nám moc nechce se podílet na chodu farnosti. Bereme jako samozřejmost, že věci jsou tak, jak jsou.“

Děkuju za rozhovor a těším se na setkání při svěcení, ale i v budoucnu…

Paula Jirsová Fassati