Články
Rozloučení s hudebním kritikem Jiřím Černým
Foto: Tomáš Vodňanský. Článek obsahuje Pohřební řeč Miloše Rejchrta.
Poslední rozloučení s hudebním kritikem Jiřím Černým proběhne v kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova Mostu ve čtvrtek 24. srpna 2023 v 16 hodin. Ekumenický obřad povedou katolický kněz Mons. Tomáš Halík a evangelický farář Miloš Rejchrt.
Kostel bude otevřen už od 15.30.
(Rodina Jiřího Černého a Akademická farnost Praha.)
ZDE si můžete poslechnout rozhlasový pořad Osudy Jiřího Černého.
Promluva Miloš Rejchrta na pohřbu Jiřího Černého v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze dne 24. srpna Léta Páně 2023
1. čtení – ze Zjevení svatého Jana 14, 9 - 13
Za dvěm anděly letěl třetí anděl a volal mocným hlasem: „Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; …nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno. Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši. A slyšel jsem hlas z nebe: „Piš: Od této chvíle jsou blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou za nimi.“
2. čtení - z listu apoštola Pavla Římanům 6, 3 - 4.8 - 9
"Bratři!
My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Jestliže jsme však s Kristem zemřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním budeme také žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním nemá vládu."
3. čtení – z Janova evangelia 14, 1-6
Ježíš řekl svým učedníkům:
"Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že vám odcházím připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte." Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?
Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."
---------------------------------------------------------------------------------------------
“Co potřebuje člověk po smrti?” - ptá se ve spisku Jedno nezbytné Jan Amos Komenský a takto sobě odpovídá: “Za prvé: duše potřebuje andělů, vedoucích ji do nebe, za druhé: tělo pozornosti přátel, starajících se o pohřeb, a konečně potřebuje člověk dobrou pověst, která by po něm zbyla.“
K bodu prvnímu.
O duši bratra našeho Jiřího se v hodinu jeho smrti postarali andělé, dovedli ho do příbytků našeho nebeského otce.
Přejme mu to, dostává se mu tam blaženého odpočinutí od všech útrap a námah. Sice poslední měsíce převážně ležel, ale to nebylo odpočinutí. Když je člověk stále bezmocnější, nohy ho neunesou, tělo ho bolí a duch ochabuje, tak neodpočívá, ale bolestně se namáhá a trápí. Když jsem si s ním při jedné návštěvě zazpíval píseň “Pán Bůh je síla má”, bylo na něm vidět, že svou slabost svěřuje do rukou silnějších než jsou jeho. Při poslední návštěvě si od kolegy faráře z evangelického Salvátora požádal na odchodnou ještě píseň “Jezu Kriste, štědrý kněže”. Řečeno slovy apokalyptika Jana, Jiří “zemřel v Pánu”, tím jsem si jist. Teď už se mu všech Kristových štědrostí dostává naplno, teď už odpočívá, jak se po dlouhém běhu či plavbě odpočívat má.
Tam, kam ho andělé dovedli, je Jiřímu dobře. Že by mu tam ale nic nescházelo, to si říci netroufám. Přece jen mu tam asi scházejí ti, které měl rád a kteří ještě nedopluli. Ale to se také spraví, doplujeme i my dřív nebo později, však kdo v životě miluje, ať neztrácí naději. Zatím zůstaňme u toho, že andělé dovedli duši Jiřího Černého tam, kam ji dovést měli.
Bod první byl 17. srpna Léta Páně 2023 splněn.
K bodu druhému, tedy k potřebě pozorných přátel starajících se o pohřeb těla.
Nejbližší rodina, manželka a dcera se o pohřební shromáždění postaraly a přátelé z této farnosti poskytli prostory i své služby. Díky vám za to.
Rozloučení s tělesnou schránkou zesnulého je cosi jako tečka za příběhem, který byl dopsán, ale bude čten nadále. Náš pobyt na světě je vždycky propojen s životy těch druhých, i těch, co už nás předešli. Připomínáme si jejich příběh, vzpomínáme, a už tím je činíme součástí naší přítomnosti. Jsou nám ovšem přítomni jinak a méně, než když jsme s nimi mohli pohovořit a obejmout je. Pohřební obřad je rozloučením s těmi, kteří k naší lítosti od nás odešli a zároveň je ujištěním, že zůstávají s námi a v nás a my jsme za to vděčni.
Vděčnost nás všech vyjadřuji take Jiřího blízkým přátelům,kteří své dlouhodobé přátelství s oslnivým železným mužem prodloužili až do péče o něj v období nemoci, slábnutí a vyhasínání. Starali jste se o něj, neopustili ho, když už měl blíže k pohřbu než k uzdravení. Jirka neumřel opuštěn a zapomenut. Přátelé, díky !
Bod druhý je tedy dneškem vyřízen - ale jen částečně. Jistě se ještě někdo postará, aby někde jinde, kam se nás vejde víc, mohli mnozí další přátelé na Jiřího zavzpomínat, zazpívat mu, zahrát a připomenout, co pro ně Jiří Černý znamenal a jak ho měli rádi.
Do třetice všeho dobrého podle Komenského, potřebuje člověk po smrti dobrou pověst, která by po něm zbyla.
V naší paměti zůstane po Jirkovu pověst neskutečně pracovitého hudebního publicisty, který své publikum, čtenářské i posluchačské. především upozorňoval na to, co nového a kvalitního kde vzniká a nám to uniklo. Naváděl nás neomylně dobrým směrem a kultivoval náš vkus.
Mně osobně zůstane po Jirkovi pověst kritika, který soudí dílo a ne člověka. My evangelíci hodně dbáme na to, že skutky nejsou všechno, nemohou nás spasit, to dokáže jen Boží milost. Jinak řečeno, nejsme zcela vystižitelní tím, co konáme, nejsme jen producenti svých opusů, skutků dobrých či zlých. Součástí nás samých je tajemství, které sami nedokážeme plně dešifrovat, to jen Bůh nás má přečtené dokonale, my sami sebe ne. Jsme nasměrováni výš a hlouběji, než sami dohlédneme. Naše viditelné a zaregitrovatelné skutky k nám patří, ale my jsme ještě víc, než co konáme a vytváříme..
Na Jiřím Černém jsem oceňoval, že jako kritik důsledně rozlišoval autora a jeho dílo. Autorský produkt dokázal soudit nekompromisně a břitce, přičemž souzení autora se pokud možno vyhýbal.. S touto jeho pracovní metodou mi jde dohromady představa apokalyptika Jana, že skutky jdou za těmi, kdo v Pánu zemřeli. Tam nahoru teprve dojdou, tam ta zásilka bude rozbalena a roztříděna. . Provázanost nás samých s našimi skutky a role Božího milosrdenství v tom všem se teprve ukáže.
Nu a při rozvažování textu ze Zjevení Janova se mi vybavil další důvod, proč šířit dobrou pověst a tedy i příkladnost Jiřího Černého. Nepoklekl před šelmou a její sochou, nepřijal její cejch na čelo či na ruku, nenechal si vtisknout její jméno. Vzpomínám na počátek sedmdesátých let, kdy jsme my mladí tušili, že tahle noc nebude krátká, ale nečekaná byla ta rychlost, s jakou si mnozí začali na klopu připínat odznáčky KSČ a zaklínat se frázemi o kontrarevoluci a nutnosti bratrské pomoci. Stalo se normou, že kdo chce ve své profesní kariéře uspět, šelmě se pokloní a do KSČ vstoupí. Jiří si s šelmou nezadal. Byl kritický I ke svým vlastním skutkům či opomenutím, sám možná až příliš příkře označil nepřipojení svého podpisu pod Chartu 77 jako projev strachu, ale žádný strach a obavy o živobytí ho nikdy nedohnaly k tomu, aby se poklonil šelmě a byl vůči komunistům servilní.
Schytal spoustu podrazů, projevů české malosti i veliké ubohosti, ale neemigroval, ani se nevěnoval jenom sportu a soukromým zálibám, nýbrž jako jakýsi zájezdový zapadlý vlastenec vyjíždělz Čechovy ulice v Praze po republice pracovat na národu roli dědičné. Takříkajíc nakypřoval půdu, a zjišťoval při tom, že leckde ledacos klíčí a zelená se. Napsal o tom: ”Kdekdo nemůže být hrdina, výslechy, vyhazovy z práce a věznění snáší každý jinak. Nikdo ale není narozen k tomu, aby držel hubu, krok a čekal, až to praskne. Za dvacet normalizačních roků jsem jako potulný přehrávač desek poznal tisíce lidí, kteří se místo mlčení a soukromničení veřejně o něco snažili a v listopadu 1989 vyšli na náměstí”.
Jiří byl příkladným Čechem, neboť byl příkladným češtinářem. Uměl s českým jazykem zacházet s úctou a přitom vtipně, neužíval otřepaných metafor, dokázal si vytvořit vlastní. Vyznal se dobře v českých dějinách, zvláště v těch nedávných. Dokázal upozornit posluchače na půvab českých oper a kvalitu operních pěvců, pomáhal objevovat všeličíms překrytou krásu autentického moravského folkloru a povšimnout si jedinečného fenoménu českého písničkářství.
Zaťatým milovníkem všeho hezkého českého ale on nebyl. Přes univerzální jazyk hudby, přes krásu a pravdu povedeného uměleckého díla se stal světoobčanem, obyvatelem planetární unie lidí, kteří mají uši k slyšení a srdce k přijímání.
Končím citací z jeho článku z roku 2008, nadepsaného “Jaké štěstí být chvíli s Leonardem Cohenem”:
“Na konci sobotního večera mi byl vytoužený, dlouho nedostupný Kanaďan tak blízký, jako bych s ním už taky večeřel. Jako bych s ním stál na pódiu v jednom sboru s muzikanty, ale i s techniky a bedňáky. Všichni se rozloučili písničkou starou přes půl století Whither Thou Goest. Americký autor Guy Singer se inspiroval ze starozákonní knihy Rút. I s archaickou angličtinou Bible krále Jakuba: “Kamkoli se obrátíš, půjdu, a kdekoli bydliti budeš, i já bydliti budu; lid tvůj, lid můj a Bůh tvůj, Bůh můj”. Jak velké štěstí chvíli bydliti s Leonardem Cohenem.”
Závěr mé homilie nemůže vyznít jinak než takto: Jak velké štěstí, že jsme chvíli mohli bydlet s Jiřím Černým. Haleluja, haleluja !
(Otiskla Akademická farnost Praha se svolením Miloše Rejchrta.)