Články
4. týden adventní
4. týden adventní
Přestože již nejsme v bohoslužbách odkázáni pouze na domácí prostředí tak jako po dva předchozí roky v pandemii, pro mnohé budou advent ztělesňovat nejen rorátní mše sv., ale i osobní modlitba, meditace či domácí liturgie. Přinášíme proto pár impulzů pro adventní dobu.
Doba adventní, jež trvá 4 týdny, je přípravou na vánoční svátky Narození. Je charakterizována fialovou liturgickou barvou. Ta je sice podobně jako v době postní dobou pokání, advent však na rozdíl od předvelikonočního období nemá silný postní charakter. Jedná se spíše o dobu zamýšleného usebrání, uvědomění si svých limitů, ale i zvýšené bdělosti k vlastnímu duchovnímu životu. O Vánocích se pak tyto důrazy o to více projeví ve větší vnímavosti k blízkým i vzdáleným.
Adventní věnec je již požehnán, ale přesto, zde najdete zajímavou inspiraci k tomuto požehnání.
Následují liturgická biblická čtení buď pro krátkou domácí adventní bohoslužbu nebo pro vaše osobní"lectio divina".
Jak pracovat s biblickým textem metodou "lectio divina", se můžete dozvědět například v tomto videonávodu.
1. čtení - Iz 7,10-14
Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!" Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina." Tu pravil (Izaiáš): "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je 'Bůh s námi')."
Událost Zvěstování Páně v textu staročeských rorátů:
1. Poslán jest od Boha anděl
v moci jenž rovného neměl,
Gabriel jméno jest jeho,
„Síla" je zván Boha svého.
2. Radostně z ráje spěl brány
v příbytek Marie Panny,
nebesa písněmi zněla,
chválu a dík Bohu pěla.
3. Ejhle, jak denice krásná
zářila tvář jeho jasná,
Marii uctivě zdravil,
předivné zvěsti jí pravil:
4. Zdráva bud, ó Panno slavná,
splněna touha je dávná,
Spasitel, král všeho nebe,
za matku dnes zvolil tebe.
2. čtení - Řím 1,1-7
Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
Evangelium - Mt 1,18-24
S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: "`Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.
Kalendář dalších liturgických čtení na 4. adventní týden
_______________________________________________
K zamyšlení pro tento týden z autorů duchovní literatury:
_______________________________________________
Anselm Grün: Nesmíme se vzdávat naděje. Naděje má moc proměňovat (ukázka z knihy)
„Naděje je důležitou křesťanskou ctností. Dante, autor Božské komedie, umístil ve svém líčení nad pekelnou bránu nápis: „Vzdej se vší naděje!“ Místo bez naděje se stává peklem. Naděje nám vlévá vnitřní život. Otvírá nás pro budoucnost a umožňuje nám kráčet jí vstříc s důvěrou.
Ale naděje je důležitá i pro společenství. Jak říká francouzský filozof Gabriel Marcel, naděje je vždycky doufáním v tebe i doufáním ve mne. Doufám-li v někoho, nevzdávám to s ním, přestože vím, že to s ním v daném okamžiku nevypadá zrovna růžově, nebo že jde zrovna po špatné cestě. Naděje má moc proměňovat.
Křesťanská nauka o ctnostech řadí naději k lásce a víře. Naděje nám rozšiřuje duši. Dodává nám odvahy, abychom se nikdy nevzdávali – abychom se nevzdávali naděje pro sebe ani pro druhé, nýbrž abychom s důvěrou procházeli životními turbulencemi, vždyť s námi je Bůh. V loďce našeho života s námi sedí Ježíš – ten, který zemřel a vstal z mrtvých. On je tím vlastním a nejhlubším základem naší naděje. Ukazuje nám, že i sama smrt a ztroskotání na kříži nás nedokáže o naději připravit. Láska je silnější než smrt. To je skutečný základ naší naděje.
Apoštol Pavel hovoří o naději ve svém listu Římanům. Doufáme v to, co nevidíme. „Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí“ (Řím 8,25). Doufám v to, co není zjevné, v uzdravující moc v mé duši, kterou často přehlížím, v lásku, která se právě zdá dohasínat, doufám v dobré jádro v druhém člověku, i když je zrovna nevidím, protože se dotyčný chová agresivně. Naděje vede ke spáse, která je v nás také neviditelná, ale která má být zjevena. Naděje směřuje k tomu, co do nás Bůh vložil, aby to naplno zazářilo, k tomu, aby se v nás neviditelné postupně začalo zjevovat. Je ovšem zapotřebí trpělivosti."
Z knihy O životě z víry , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří
Tomáš Halík: Procitají andělé (ukázka z knihy)
„Vraťme se k té modlitbě, která ve velké stručnosti připomíná dvě základní tajemství křesťanství – vánoční tajemství vtělení (zvěstování a narození) a velikonoční tajemství smrti a vzkříšení Páně. Velcí křesťanští myslitelé od starověku po naši dobu – včetně svatého Augustina, svatého Tomáše Akvinského nebo současného cambridgeského teoretického fyzika a anglikánského teologa, nositele Templetonovy ceny Johna Polkinghorna – rozvíjeli myšlenku creatio continua, pokračujícího stvoření. Už Augustin proti primitivnímu doslovnému čtení biblické zprávy o stvoření v sedmi dnech učil, že jde o obrazné líčení, přizpůsobené lidskému chápání; často připomínám právě jemu připisovaný výrok „modlit se znamená zavřít oči a uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět“. Snažím se rozvíjet v těchto dnech myšlenku pokračujícího vtělení (incarnatio continua), pokračujícího utrpení (passio continua) a pokračujícího vzkříšení Krista (resurrectio continua). Naše víra v Ježíšovo vzkříšení – toto srdce křesťanského poselství – znamená kromě jiného, že „událost Ježíš“, zahrnující Ježíšovu osobu, učení a působení, není minulostí
ukončenou na kříži, nýbrž že pokračuje: že Ježíš reálně žije ve víře své církve, v jejích svátostech, ve zvěstování evangelia; že Ježíš je podle svého slibu uprostřed těch, kteří jsou
shromážděni v jeho jménu a že k nám přichází i anonymně v oněch nejmenších bratřích potřebujících naši blízkost. Pokračující vtělení znamená kromě jiného, že tento živý Kristus vstupuje skrze svého Ducha a víru věřících Lidství jako dar a úkol do stále nových prostor lidské kultury a společnosti. Vzpomeňme na výzvu svatého papeže Jana Pavla II. k „nové evangelizaci“ – včetně auto-evangelizace církve – a na výzvu papeže Františka k reformní synodální cestě, která zahrnuje prorocké naslouchání Duchu. Evangelizace, hlavní poslání církve, je vtělování víry do kultury; víra zde neznamená ideologii, nýbrž milost – Boží život a Boží energii. Misie není agitace či indoktrinace, nýbrž vstup Krista, žijícího ve víře svých učedníků, stále hlouběji do našeho
světa. Inkulturace křesťanství je součástí pokračujícího tajemství Vtělení. V citované modlitbě je však také řečeno, že ke slávě vzkříšení jdeme skrze Ježíšovo utrpení a kříž. Můžeme tedy
mluvit rovněž o pokračujícím tajemství kříže (passio continua) – ve svědectví mučedníků, v ranách církve i v ranách světa. I když okolní svět – často včetně nás křesťanů, žijících ve svobodě – to nechce vidět a slyšet, v naší době umírá pro svou víru na různých místech světa mnohem více křesťanů,než tomu bylo v dobách krvavého pronásledování za krutých římských císařů.
Naše lidství je dar, který si sami nedáváme – a je to zároveň úkol, který se celý život učíme plnit: úkol být člověkem, stávat se více lidmi. Avšak přijmout lidský úděl znamená přijmout nejenom jeho krásu a velikost, nýbrž i jeho tíhu, včetně naší konečnosti."
Ukázka z kázání pro čtvrtou neděli adventní. Vydalo Nakladatelství lidové noviny v roce 2022
Richard Rohr: Očekávání Vánoc. Adventní zamyšlení (ukázka z knihy)
„Horečná touha po Boží vůli.
Náboženská poslušnost znamená ochotu nedbat na určité rovině na následky a důvěřovat ,Velkému obrazu'. Právě to činí ve velkolepé scéně zvěstování Maria. V poslušnosti víry uděláme něco proto, že je to na hlubší rovině pravda, že se k tomu možná cítíme na hlubší rovině povoláni, a nikoli z toho důvodu, že to bude okamžitě fungovat, dávat smysl nebo zaručovat vysokou pravděpodobnost úspěchu. Často musíme zapomenout na okamžitý efekt a důvěřovat, že naše jednání bude efektivní z širšího nebo dlouhodobějšího hlediska. Matka Tereza ráda říkávala: ,Nejsme stvořeni, abychom byli úspěšní, ale abychom byli poslušní.' Poslušnost znamená být věrni svému nejvnitřnějšímu hlasu, který představuje jediný způsob, jak k nám může promlouvat Bůh. Nezbytným předpokladem však je, že musíme nějaký vnitřní hlas mít. Musíme být vycvičeni v modlitebním naslouchání svému nevědomí i druhým, a dokonce i v ,přijímání andělů za hosty, aniž bychom to tušili' (Židům 13,2). Jak jinak by mohla být Maria připravena na archanděla Gabriela?"
Ukázka z knihy, z kapitoly 20. prosince. Převzato se svolením nakladatelství Portál, které knihu vydalo v roce 2017.
____________________________________________________________________
Použitý obrazový doprovod tohoto článku: Martina Staňková: Snesitelná samota, akryl na plátně, 130 x 180 cm
____________________________________________________________________
Další zdroje a inspirace:
Ukázka - Introitus (Mnozí spravedliví)
Mešní liturgie ze 4. neděle adventní