Autor: Martin Staněk (text je analýzou farnosti a příspěvkem do sborníku Salvatoria v červnu 2008, průběžně mírně aktualizovaným)
Kostel Nejsvětějšího Salvátora se nachází příznačně v centru Prahy, přímo u Karlova mostu. Sídlí v komplexu budov bývalé jezuitské koleje Klementinum, kde má dnes své sídlo také Národní knihovna České republiky a další knihovny a studovny, využívané vědci a studenty z celé republiky.
Rozkládá se v místech, kde se od raného středověku sbíhaly k brodu a později k mostu přes řeku Vltavu důležité obchodní stezky. Podle kronikáře Dalimila byl první kostel „u mostu“, zasvěcený sv. Klimentu, postaven v 11. století na základě snu zbožné ženy Trubky, jíž se zjevil sv. Kliment. Roku 1232 se u kostelíka usadili dominikáni, kteří se sem přesunuli od kostela sv. Klimenta na Poříčí. Brzy vyrostl v předmostí velký komplex budov kláštera s kostelem sv. Bartoloměje. Dobrý vztah nalezli k nově založenému klášteru „bratří kazatelů“ nejen měšťané, ale i královsky dvůr. Odbývaly se zde sněmy za účasti krále a nejvyšší šlechty. V kostele byl roku 1296 pohřben jednoletý syn krále Václava II. Kolem roku 1244 se v Čechách objevili Albigenští a dominikáni, pověření inkvizicí, proti nim tvrdě vystoupili. V letech 1311–1342 existoval v klášteře inkviziční úřad.
Dominikáni si zřídili pověstnou školu bohosloví (která se později stala jedním z pilířů pražské univerzity, založené z popudu císaře Karla IV. roku 1348), na níž přednášel např. Kolda z Koldic, autor stěžejních textů v Pasionálu abatyše Kunhuty. Od roku 1383 zde dokonce fungovalo učiliště pro celou řeholi (tzv. studium generale), přivtělené k univerzitě. Karel IV. vystavěl při dominikánském klášteře (směrem do Platnéřské ulice) kapli sv. Eligia, jež sloužila cechu pražských zlatníků. Dominikáni byli tehdy velkými odpůrci reformátorů. Ostře polemizovali s Waldhauserem, s Janem Milíčem z Kroměříže a Matějem z Janova. Dominikánský kazatel Petr z Uničova rázně vystupoval proti Mistru Janu Husovi, což se klášteru stalo osudným, neboť ho 8. srpna 1420 husité vypálili. Klášter znovu obsadili dominikáni až roku 1496, ale nikdy již nedosáhl bývalé slávy a spíše živořil.
Roku 1555 si sv. Petr Canisius, spolupracovník sv. Ignáce, vyžádal na císaři poničený klášter sv. Klimenta u mostu, tři zbylí dominikáni byli přesunuti do Anežského kláštera a následujícího roku 1556 již přišlo do země s protestantskou majoritou prvních dvanáct jezuitů. Jezuité v nově založené koleji otevřeli nižší gymnázium a vyšší školy filozofické a teologické, které se brzy staly nejprestižnějšími v celé zemi. Roku 1653 převzali správu Karlovy univerzity, jež byla od té doby zvána univerzitou Karlo-Ferdinandovou. Chudí studenti měli studium zdarma a ubytováni byli v „semináři sv. Václava“. Součástí vyučování se staly paraliturgické hry a divadelní představení, inscenované profesory a žáky.
V koleji učily takové osobnosti jako historik Bohuslav Balbín, misionář Karel Slavíček, hvězdář Jan Klein, matematik Stanislav Vydra, matematik a filozof Rodrigo Arriaga a mnozí další. Studium v koleji absolvovala celá řada významných mužů, mezi něž patřili pražští arcibiskupové Zbyněk Berka z Dubé, Jan Lohelius, olomoucký primas František Dietrichstein, světec Jan Sarkander, kanovníci Kašpar Arsenius z Radbusy, Tomáš Pešina z Čechorodu, ale i obrozenec Josef Dobrovský ad. Kostel Nejsvětějšího Salvátora je však také známý jako občasné působiště patera Antonína Koniáše.
Celý komplex Klementina, který zahrnoval několik sakrálních objektů (kostel sv. Klimenta, kostel Nejsvětějšího Salvátora, kaple sv. Bartoloměje, Vlašská kaple, Zrcadlová kaple, kaple sv. Eligia), knihovny, refektáře ad. vznikal postupně v letech 1578–1721. Anglický jezuita a pozdější mučedník Edmund Kampián založil roku 1575 při koleji mariánskou kongregaci. Jezuité vybudovali v Klementinu rozsáhlou knihovnu, v níž je uložena celá řada rukopisů a prvotisků. Tovaryšstvo Ježíšovo se vedle pedagogické a misionářské činnosti věnovalo i nemocným za morových ran, což se mnohým jezuitům stalo osudným. Pověstná je také obrana Starého Města pražského studenty pod vedením P. Jiřího Plachého před Švédy v roce 1648, na kterou odkazuje socha na nádvoří vedle kostela.
Zrušení řádu v roce 1773 znamenalo i konec činnosti jezuitů v Klementinu. Roku 1775 byl do budov bývalé koleje přenesen arcibiskupský seminář, který kromě sedmiletého intermezza coby pobočka vídeňského semináře generálního fungoval v Klementinu do roku 1929. Klementinská kolej kromě toho sloužila i různým světským účelům, například Akademii výtvarných umění atd., až došla využití jako knihovna Univerzitní a dnes Národní.
Ze salvátorské kazatelské historie v době pojezuitské výrazně vyčnívá postava filosofa a matematika Bernarda Bolzana, který zde působil jako univerzitní kazatel v letech 1805–1819 a významně ovlivnil inteligenci v době národního obrození. Tato tradice byla přerušena až dobou komunismu, kdy kněží, kteří zde působili, byli uvězněni nebo nuceni odejít do exilu.
Je třeba také připomenout, že na varhany, pocházející v jádru již z poloviny 17. století, hrával v 80. letech 18. století (podle některých badatelů) Jakub Jan Ryba, slavný autor Vánoční mše.
Stavba kostela Nejsvětějšího Salvátora, který svým zasvěcením připomíná řádový kostel římský (Il Gesú), se odvíjela od roku 1578. Plán stavby podle některých zdrojů vypracoval Fontana di Brusata. V první etapě do roku 1583 vznikl presbytář s dvojicí hranolových věží po obou stranách závěru, mezi něž byly vloženy obdélné kaple. Pouze věže a příčná loď se stavěly nově od základu, obvodové zdivo dlouhého chóru je v jádře gotické (ze 14. století). Bazilikální trojlodí bylo vystavěno v letech 1600–1601. Vzhled kostela byl v té době odlišný od podoby, kterou známe dnes: kruhovými okny dopadalo světlo v místech dnešních štuků pod klenbami přímo do hlavní lodi, oblouky měly hrotité zakončení.
Velmi podstatně zasáhl do stavebního organismu kostela Nejsvětějšího Salvátora architekt Carlo Lurago. V letech 1638–1640 provedl vestavbu empor (ochozů) v bočních lodích při presbytáři, v pátém desetiletí pak vestavbu empor v bočních lodích při hlavní lodi. Podobně jako v Innsbrucku byla i u Nejsvětějšího Salvátora v letech 1648–1649 na náklad Pavla Michny z Vacínova nad křížením zbudována polygonální kupole. Lurago také po roce 1653 upravil fasádu západního průčelí a přistavěl portikus. Typově se inspiroval průčelím florentského kostela S. Maria del Fiore od Cigoliho z roku 1596.
Na výzdobě kostela Nejsvětějšího Salvátora se podílela celá řada významných umělců. Na průčelí jsou sochy věhlasného raně barokního sochaře Jana Jiřího Bendla z let 1655–1660. Trojúhelníkový štít zdobí socha Salvátora (Spasitele) a čtyři sochy evangelistů. Pod nimi je v nice umístěna Panna Maria Immaculata, jejíž kult jezuité šířili. Následují sochy řádových „otců“, sv. Ignáce z Loyoly, sv. Františka Xaverského a atiku zdobí sochy církevních Otců, sv. Augustina, sv. Jeronýma, sv. Ambrože, sv. Řehoře Velikého a sv. Bazila. Socha sv. Klimenta poukazuje na zasvěcení nejstaršího kostelíka. Bendlova dílna také vyřezala dřevěné sochy dvanácti apoštolů na zpovědnicích a patrně provedla štukovou výzdobu pendentivů kopule.
Závěru chrámu dominuje velký hlavní oltář se sochami sv. Bartoloměje, sv. Klementa – světců, jimž byly zasvěceny původní kostely, také sv. Václava a sv. Vojtěcha. (Zprvu zde byly sochy i dalších českých zemských patronů sv. Víta, sv. Zikmunda, sv. Prokopa a sv. Ludmily). Původně byl na oltáři také obraz staroboleslavského palládia, jenž měl zřejmě poukazovat na to, že právě klementinští jezuité se nejvíce zasloužili o úctu k tomuto mariánskému vyobrazení.
Obraz s námětem Proměnění Páně na hlavním oltáři namaloval v roce 1632 Jan Jiří Häring. Inspiroval se zjevně slavnou kompozicí Raffaelova obrazu Proměnění Páně. Na klenbě v kněžišti provedl v roce 1748 nástěnné malby s námětem alegorií Čtyř světadílů Karel Kovář.
V severní boční lodi se nachází oltář sv. Ignáce z Loyoly, na němž visí „Pravý obraz“ (Vera effigies) sv. Ignáce, darovaný jezuitům papežským nunciem Spinellim. Nalevo od něj je obraz s námětem Ignácova vidění v La Storta. V protilehlé jižní lodi můžeme spatřit oltář s obrazem Smrti sv. Františka Xaverského, jenž je kopií milostného obrazu z kostela sv. Barbory ve slovinském Gornjigradu. Mladší, pravděpodobně z poloviny 18. století, jsou obrazy sv. Aloise Gonzagy přijímajícího sv. přijímání z ruky sv. Karla Boromejského na severní a sv. Stanislava Kostky přijímajícího svátost z rukou andělů a sv. Barbory na jižní straně. Oltářní podstavce z krásného mramoru jsou starší, patrně z konce 16. století.
Na severní a jižní stěně lodi, blíže vchodu do chrámu visí obrazy Apoteózy sv. Ignáce z Loyoly (1710) a sv. Františka Xaverského (1710) od věhlasného raně barokního malíře Jana Jiřího Heintsche, pracujícího velmi často pro jezuity. Soubor starších obrazů doplňují dva mladší na oltářích v příčné lodi s náměty sv. Jana Nepomuckého a Bolestné Panny Marie, které vytvořil Josef Hellich. Mříž u vchodu je datována do různých období, nejstarší, střední část, pochází z první poloviny 17. století. Dvě mramorové kropenky před ní patří také k původnímu vybavení chrámu. Podlaha ze sliveneckého mramoru, v níž můžete občas zahlédnout zkamenělé živočichy, pochází ze 2. čtvrtiny 17. století.
Skleněná mensa je dílem akademického sochaře a jáhna Karla Stádníka, který pod kupolí vytvořil v roce 1987 dílo evokující komunikaci makrokosmu (Slunce na mense a geocentrický model s planetami v podnoží) a mikrokosmu (model atomu ve vedlejším lektorském ambonu).
Kostel se ve 20. století dočkal několika rekonstrukcí; ta největší probíhala od roku 1971 až do roku 1987, kdy byl kromě fasády kompletně renovován interiér včetně mobiliáře. Druhá oprava (týkala se pláště kostela, tamburu, portiku a soch na průčelí) probíhala od roku 1994 do roku 2006, kdy byla dokončena oprava fasády presbytáře. Při opravách obou věží a tamburu byly v makovicích nalezeny zajímavé dokumenty, nejstarší byl seznam řádových učitelů a alumnů Klementinské koleje z roku 1714.
Ničivé povodně roku 2002 přečkal Nejsvětější Salvátor takřka bez úhony, ačkoliv protipovodňový systém na Novotného lávce měl jen několik centimetrů rezervy a kostelu hrozilo částečné zaplavení.
Do roku 1925 sídlil v přední části Klementina Arcibiskupský seminář a v kostele se tedy střídali různí kněží, pověření duchovní správou. Kostel kromě veřejnosti a studentů semináře sloužil také pro školní bohoslužby několika pražských středních škol. Po demolici kostela sv. Vojtěcha v Celetné ulici při tehdejší kadetní škole se stal Nejsvětější Salvátor v letech 1902–1916 garnizónním (posádkovým) kostelem.
V té době v kostele kázal kromě jiných např. jezuita Alois Jemelka, kritik prof. T. G. Masaryka, který jeho kázání u Nejsvětějšího Salvátora několikrát navštívil. V letech 1905–1919, kdy byl profesorem Teologické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity, zde působil i prof. František Kordač, pozdější pražský arcibiskup a kardinál.
V roce 1925, kdy církev prodala Klementinum státu a v Dejvicích byl rok nato otevřen nový seminář, získal kostel Německý katolický spolek lidový v Praze.
Ve třicátých letech zde působil jako studentský kaplan i augustinián Paulus Sladek, zakladatel nadace Ackermann Gemeinde, který již před válkou jako jeden z prvních sloužil mši svatou čelem k lidu a zejména mezi studenty byl velice populární.
V letech 1929–1933 vyučoval na katolické teologické fakultě tehdejší pražské německé univerzity a v našem kostele kázal prof. Michael Schmaus, světoznámý odborník na dogmatiku, který se po druhé světové válce habilitoval na univerzitě v Mnichově a stal se v roce 1956 důležitým členem komise při habilitaci dnešního papeže Benedikta XVI.
Po ukončení II. světové války byla svěřena duchovní správa Kongregaci těšitelů Božského srdce.
Od roku 1946 až do uzavření kostela v roce 1971 pro rekonstrukci byly u Nejsvětějšího Salvátora i slovenské bohoslužby. Nadále byl však kostel určen pro bohoslužby vysokoškolských studentů. Jejich iniciátorem byla Česká liga akademická. Václav Vaško k tomu v knize „Neumlčená“ poznamenává: „Mše, jichž se zúčastňovalo několik set studentů i studentek, mívaly vysokou liturgickou úroveň. Byly recitované, lektoři četli proměnné části, konal se průvod s obětními dary, zavedlo se podávání rukou s pozdravením pokoje. Nyní se nám to vše zdá samozřejmé, ale před koncilem to byl průkopnický čin. Mši obvykle sloužil a homilii míval asistent bohoslovecké fakulty ThDr. Alexandr Heidler. (…) S Heidlerem, který po únoru 1948 emigroval do Mnichova, kde ve Svobodné Evropě vystupoval pod krycím jménem pater Křišťan, se při akademických bohoslužbách střídali další mezi studenty oblíbení kněží: Josef Zvěřina, Antonín Mandl, později pater František Mikulášek a Oto Mádr. Po mši se chodívalo na společnou snídani do blízkých klubovních místností ligy.“
V roce 1948 došlo k zastavení činnosti České ligy akademické. Těšitelé spravovali kostel až do roku 1951, kdy byl jeho správou pověřen Jan Opatrný, strýc Mons. Aleše Opatrného, který u nás působil v devadesátých letech. V roce 1965 jej vystřídali křižovníci - Josef Merell (+1985). Ten zahájil rozsáhlou rekonstrukci kostela, která probíhala v letech 1971–1984. Po jeho smrti byl pověřen správou farnosti Miroslav Vágner (+2010), později farář při katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Po jeho odchodu zde od 1. 10. 1989 působil Mons. Antonín Liška, tehdy světící biskup pražský, kterého vystřídal z pověření kardinála Tomáška 1. 2. 1990 Tomáš Halík. Od února 1990 byla tedy v kostele Nejsvětějšího Salvátora po dlouhých letech obnovena duchovní správa pro studenty.
Krátce po obnově tradiční studentské pastorace k Tomáši Halíkovi během jeho pobytu na studiích v Římě přibyl Aleš Opatrný (1990–1991), jako kaplan zde působil i Jan Jandourek (1993–1995), Milan Norbert Badal OP (1995–1996) či jáhen Jakub Hučín (1998–1999). V roce 1995 doplnil stavy kněžstva Zdeněk Králík ISch. (působil do roku 2007) a v roce 1998 i Ladislav Štefek ISch. (do roku 2004).
V říjnu roku 2004 byla při kostele Nejsvětějšího Salvátora dekretem pražského arcibiskupa zřízena Akademická farnost (první farnost tohoto druhu v České republice) jakožto personální farnost určená pro pastoraci studentů, učitelů a zaměstnanců pražských vysokých škol a jejich rodinné příslušníky. Tomáš Halík se tak z rektora kostela stal farářem akademické farnosti a Nejsvětější Salvátor přestal být filiálním kostelem pod správou křižovníků od sv. Františka.
Od té doby se ve farnosti vystřídali další kaplani – italští otcové Andrea Barbero FSCB a Stefano Pasquero FSCB, které později doplnil mexický klaretián Vicente Montiel Romero CMF (všichni 2006–2007), od září roku 2007 doplnili Tomáše Halíka dva čeští kaplani, a to Pavel Petrašovský (do r. 2008) a Marek Orko Vácha, přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK (dodnes). Od roku 2008 ve farnosti opět začínají (po 235 letech) působit otcové jezuité. Prvním byl Petr Havlíček SJ (2008 - 2010), v roce 2010 jej vystřídal Jan Regner SJ (do r. 2018), kterého o rok později doplnil Petr Vacík SJ.
Pastoračním referentem a koordinátorem farnosti je od roku 2002 Martin Staněk.
Farnost měla také další pastorační asistenty - např. Alici Grundovou (1990–1995), Petra Brichcína (1996–2001), Tomáše Karczuba (2001–2002), Petra Vacíka SJ (2005–2006), Andreje Kutarňu (2007- 2009), Jaroslava Lormana (2009).
Na postech kostelníků se také vystřídalo množství zajímavých akademicky vzdělaných osobností.
O hudební stránku liturgie se starají titulární varhaník Robert Hugo (od roku 1991), v letech 2004- 2021 též varhanice Eva Bublová. Další varhanicí je Soňa Kružíková a od roku 2021 též Pavel Černý. Od přelomu let 1990/1991 působí v kostele také schola, kterou prošlo od jejího založení do roku 2023 kolem 500 zpěváků.
Ve farnosti byl již od počátku 90. let činný klub Betánie (pod hlavičkou Vysokoškolského katolického hnutí), který se na adresu na Křižovnickém náměstí přestěhoval z fary v Jugoslávské ulici v říjnu roku 2003. Od roku 2013 se VKH opět dočkalo vlastního zázemí, a to díky jezuitům a jejich domu na Žižkově. Nyní VKH sídlí v zázemí kostela sv.Ignáce na Karlově náměstí.
V současné době farnost přímo spolupracuje se sestrami karmelitkami sv. Terezie, s pražskými jezuity, díky personální unii Tomáše Halíka též s Českou křesťanskou akademií a c Centrem teologie a umění při KTF.
Pro svoji pastorační činnost využívá farnost kromě kostela též sakristii (ve své nynější podobě od roku 1711) a „kryptu“ (obnovenou po povodních v roce 2004).
Sakristie je zajímavá kromě jiného tím, že se v ní nachází několik skříní z původního barokního jezuitského divadla, jež sloužily jako depozitáře kostýmů a papírových dekorací. Raně barokní oltář byl do sakristie přemístěn až v padesátých letech po zrušení františkánského poutního místa v Hájku u Prahy. Jeho ústředním motivem je kopie milostného obrazu Panny Marie tzv. Pasovské.
Krypta, obnovená v roce 2004, není vlastně kryptou v pravém smyslu slova, sloužila vždy spíše jako sklep nebo vinný sklep. Jeho rekonstrukcí však vznikl nový prostor doplňující svým klidným, příjemným a prostým charakterem kostel a sakristii s bohatou barokní výzdobou o další svébytný rozměr. Podélná zaklenutá podzemní místnost, která je přes svou silnou stavební podstatu prostá a jednoduchá, umožňuje ticho, koncentraci a různé způsoby meditace. Krypta se nachází v místě dotyku tří sakrálních staveb: kostela sv. Klimenta, Vlašské kaple a kostela Nejsvětějšího Salvátora. V kryptě probíhají kromě tichých meditací též duchovní rozhovory a svátost smíření nebo komorní liturgické obřady.
Téměř zapomenutý prostor představuje i jakýsi „svislý řez“ dějinami Klementina. Po strmém schodišti sestupujete na úroveň staré románské Prahy. Do výšky cca 1,5 m je zachované smíšené zdivo, v malé míře patřící původnímu klášteru dominikánů, spolu s fragmenty gotického portálu, jímž možná kdysi vstupoval Mistr Eckhart na vizitaci. Dále pokračuje neomítaná barokní cihelná klenba z doby výstavby sakristie. Nový architektonický vstup byl koncipován se snahou o co nejméně nápadný zásah, který by umocňoval původní charakter prostoru, aniž by však zapíral dobu svého vzniku. Novodobý skrytý systém vzduchotechniky a topení zajišťuje potřebnou stálost prostředí. Soustava osvětlení umožňuje několik způsobů jak prostor nasvítit a tak měnit jeho atmosféru. Pořádají se zde každotýdenní tiché meditace, intimní mše, malé slavnosti – křty dětí, literárně hudební pořady a podobně. Krypta je též oblíbeným zpovědním místem v rámci čtvrteční adorace. Autory návrhu rekonstrukce jsou Jana a Norbert Schmidtovi.
Pohřební krypta jako taková se nachází až pod presbytářem kostela a v současné době je prázdná. Všechny ostatky byly odstraněny nejspíše již v josefínské době. Hlavní vstup do krypty dnes zakrývá podium skleněné mensy.
Na neposledním místě je třeba zmínit i ochozy (empory) kostela, kde od prosince 2003 probíhají veřejnosti přístupné instalace současného umění.
Podle několika sčítání navštěvuje nedělní bohoslužby celkem pravidelně 700 až 1000 lidí; tento okruh se zčásti a v určitých cyklech obměňuje (řada studentů po absolutoriu opouští Prahu a noví přicházejí), po léta jde, řečeno jazykem meteorologie, o zhruba setrvalý stav až mírný vzestup. Podle statistik patří kostel Nejsvětějšího Salvátora po roce 1990 ke třem nejvíce navštěvovanějším kostelům v Praze a po léta je zde ze všech farností největší počet křtů dospělých.
Specifikou farnosti je zejména to, že bohoslužby (zejména kázání) i jiné akce navštěvuje značný počet duchovně hledajících, mnohdy nepokřtěných nebo dosud nepraktikujících lidí. Jsou to lidé zejména střední a mladší generace, ponejvíce studenti či absolventi, ale i návštěvníci z oblasti umění, politiky, médií a podnikání.
Značný počet mladých lidí zde nalezl víru, a přes 1200 dospělých zde po důkladné přípravě přijalo v uplynulých 25 letech iniciační svátosti církve (křest, biřmování, první přijímání). Více než deset farníků vstoupilo do různých řeholních společností, tři se vydali na cestu kněžství.
Podle sociologického průzkumu, který ve farnosti proběhl v roce 2007 a kterého se zúčastnilo 303 respondentů, je farnost tvořena přibližně stejným počtem mužů i žen. Z hlediska věku jsou nejméně početnou skupinou lidé ve věku do 19 let (4%) a také lidé nad 50 let (12%). Naopak nejpočetnější skupinu (55%) tvoří mladí lidé ve věku 20–29 let. Ze socio-ekonomického hlediska tvoří většinu respondentů zaměstnanci (43%) a studenti (41%). Zmíněné zaměstnance lze však s nejvyšší pravděpodobností považovat za absolventy některé z vysokých škol. Z hlediska profesního zaměření tvoří většinu humanitně (22%) a technicky (18%) orientovaní lidé. Nejméně častá profese respondentů je z oblasti manuální a dělnické, uvedlo ji 0,3% respondentů. Vzdělanostní struktura respondentů vychází jednoznačně ve prospěch vysokoškolsky vzdělaných (52%). Lze ovšem předpokládat, že velká část ze zbylých 41% respondentů se středním vzděláním v současné době vysokou nebo vyšší odbornou školu právě studuje.
Převaha vysokoškolských studentů studuje na Filozofické fakultě UK, nebo ji již vystudovala, (16%), velké procento studuje České vysoké učení technické (11%), Lékařské fakulty UK (11%) a Vysokou školu ekonomickou (9%).
Za „nevěřící“ se považují 4% respondentů. Ti navštěvují katolický kostel z důvodu hledání transcendentního rozměru života a nějakým způsobem sympatizují s jeho duchovní dimenzí. Za „věřícího“ (různých vyznání) se považuje 96% respondentů, ale praktikujících (své vyznání – tedy nejen katolické) je „pouze“ 77%. Znamená to tedy, že asi 20% respondentů se považuje za věřící, aniž by svou víru praktikovali (mezi nimi i katechumeni a biřmovanci). Ze všech respondentů se 9% označilo za tzv. „duchovně hledající“.
Pokřtěných (ze všech respondentů – věřících i nevěřících) je 80 %, biřmovaných 65%. V přípravě na některou z iniciačních svátostí církve je 10% respondentů. Z celkového počtu 80% pokřtěných katolíků 66% svou víru praktikuje. Zbylých 14% přichází na mše z jiných důvodů (vyslechnout si jen kázání apod.).
Farnost navštěvují asi 4% příslušníků jiné víry, což se zcela shoduje s výsledkem šetření z roku 2001. Konkrétně se jedná o 3% evangelíků, 1% buddhistů, zástupce ostatních vyznání výzkum neodhalil. Zhruba polovina respondentů (53%) pochází z katolicky praktikující rodiny.
Údaje z předchozího průzkumu Vysokoškolského katolického hnutí z roku 2001 (500 respondentů) jsou v zásadě podobné, pouze studentů bylo poněkud více (56%) a pracujících méně (33%). Výzkum také zmapoval počet svobodných (85%), v manželství žije kolem 10% a 4,5% uvedlo formulaci „jiné“ ( včetně řeholnic a řeholníků).
Podle tohoto průzkumu také 24% respondentů uvedlo, že navštěvují studentský kostel méně než 1 rok, 34% uvedlo 1 až 3 roky (tedy nejsilnější skupina), 20% dochází 3–5 let a více než 5 let uvedlo 21% lidí.