Mnozí dospělí přicházejí v určitých etapách svého života a touží po bližším vztahu s Bohem, byť tuto touhu mohou formulovat různě. Mnozí mají za sebou dlouholetá hledání a možná i určitá ztroskotání, mnozí teprve nedávno ucítili jakousi "životadárnou vůni" a hledají její zdroj.  Některé inspiroval život a poselství Ježíše z Nazareta, se kterým se setkali v Bibli, prostřednictvím filmu, obrazů, literatury, umění. Mnohé přivedl příklad jejich nejbližších, přátel, manželů a manželek, kteří své křesťanství žijí neokázale. Další přišli oklikami z "východu", inspirováni jógou, meditací a nacházejí intimní spiritualitu i v křesťanství. Tato cesta nutně nemusí dovést každého ke křtu.

Co je vlastně křest?

Završení období hledání, práh na cestě životem nebo start do nového života? Základ křesťanského života, brána ke svátostem či odpuštění hříchů?  Těsné přátelství s Kristem......
Nejspíše tak trochu všechno a ještě mnohem více.  
Křtít (řecky "baptizein") znamená "pohroužit se", "ponořit se do vody". Ponoření do vody (v západní církvi spíše obmytí vodou) je symbolem pohřbení katechumena do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním jako "nové stvoření".

Z Bible víme, že Ježíš byl pokřtěn od Jana Křtitele v Jordánu (známá to scéna z renesančních obrazů), a známe i Ježíšův příkaz apoštolům: „Jděte do celého světa, získávejte mi učedníky a křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého..“ (Mt 28, 18-19).  
Přijetí křtu vždy bylo a je dobrovolným a svobodným rozhodnutím člověka. Výjimkou je křest dětí, pro který se církev rozhodla poměrně brzy a kde tuto zodpovědnost výchovy ve víře přebírají rodiče dítěte.

U dospělého člověka, nebyl-li dosud pokřtěn, je třeba přípravy k přijetí tzv. iniciačních svátostí církve (křtu, biřmování a prvního svatého přijímání).

Této přípravě slouží v naší farnosti kurz ZÁKLADY VÍRY, který se otevírá každé dva roky.

Příprava ke křtu dospělých má své odstupňování

První období vzájemného „oťukávání se“ můžeme nazvat jako prekatechumenát (zpravidla od října do února/března). Na první neděli postní (v únoru či březnu - v závislosti na Velikonocích) mohou ti, kdo chtějí pokračovat dále na cestě ke křtu, učinit krok, srovnatelný např. se zásnubami. Tento krok se nazývá vstup do katechumenátu, takže ti, kdo vstoupí, jsou od toho okamžiku katechumeny. Katechumen se již  stává křesťanem ve smyslu člena společenství věřících. Při obřadu vstupu do katechumenátu hraje svoji roli i tzv. ručitel, který prohlašuje na své svědomí, že katechumen vstupuje s čistým úmyslem. 

Katechumenát má trvat alespoň rok, aby každý měl dost času ke sžívání se s církví (což nemusí být vždy jednoduché), k životu z modlitby a z četby Písma, k prohloubení své víry a ke zrání svého rozhodnutí stát se Kristovým učedníkem. Právě tento rozměr prohlubuje katechumenát a mění původní sympatie ke křesťanství jakožto kulturnímu okruhu v hlubší setkání s Bohem.

Přesně za rok od vstupu mezi katechumeny, na první neděli postní před křestními Velikonocemi, následuje další významný krok, a to zařazení mezi čekatele křtu. Zatímco v průběhu katechumenátu lze přípravu přerušit či odložit, při vstupu mezi čekatele křtu katechumeni poprvé veřejně (v rámci farnosti) vyjadřují touhu po křtu. Proto by toto rozhodnutí mělo být opravdu zralé.

Za 50 dní od tohoto okamžiku, na Bílou sobotu, čekají katechumeny tři svátosti najednou – křest, biřmování a první sv.přijímání. Tento okamžik však vůbec není cílem, spíše prahem, ba počátkem plného života z víry.

Po křtu následuje ještě v době velikonoční období tzv. mystagogie, což není nic jiného než duchovní doprovázení na nové cestě. Sestává zpravidla ze setkání jednou týdně, kde je možné se podělit o nové zkušenosti, společně se modlit, číst Písmo sv. a podobně.